Šofér nastartoval a autobus se začal trhaně rozjíţdět. Květa na mě pohlédla, očima plnýma slz. „Nechceš, si vystoupit?“ zeptala se a hlas se jí lámal. „Taky já jsem Němka.“
31. Později jsem mnohokrát uvaţoval, jak jinak by všechno dopadlo, kdybych vystoupil. Dnes si říkám — kdo ví. Věci se stanou, ať člověk chce nebo ne. Fakt je, ţe jsem nevystoupil, spíš z ohromení neţ z vůle, zaskočen tou zprávou jako ranou do hlavy. Seděli jsme a mlčeli, Květě tekly slzy a autobus kodrcal stále výš, jako by ta cesta neměla nikdy skončit. Promluvil jsem aţ na louce nad Blatnou, v mělké úţlabině pod lesem, kam nedosáhl vítr. Tam jsme leţeli. Stačilo se vzepřít a mezi špičkami bot se ukázala vesnice — tmavé chalupy se střechami z břidlice a nad nimi kostel jako vztyčený prst. A stačilo si lehnout zpátky a vesnice zmizela a místo ní tu byla propast oblohy, koruny smrků a metlice, ohýbaná větrem. Květa, stočená v klubíčku, seděla opodál, osamělá jak neštěstí. Najednou jsme měli k sobě strašně daleko. Natáhl jsem se do trávy. „Ty jsi o tom opravdu nevěděl?“ ozvala se tiše. V jejím hlase se skrývalo cosi nepřátelského, jako kdyby se neptala, ale zkoušela mě. „Ne. Odkud?“ „Od vás. Všichni to tam vědí.“ „Kdo všichni?“ „Luboš Boria, Trčka, Sitenský. Všichni, co bydleli v Hófu. Říkal jsi, ţe tě varovali.“ Tohle není tak velké město, napadlo mě. Usmál jsem se. „Varovali mě před něčím jiným. Ne, ţe jsi Němka.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205639
A moţná ţe mě upozorňovali i na to, jenomţe já nepochopil. V duchu se mi vybavil rozhovor s Tiborem v hospodě U Hucků, Lubošovy zdrţenlivé poznámky i Květin strach, ţe mě kvůli ní vyhodí. Těm přede mnou to moţná stačilo. „Tak co ti říkali? Ţe jsem děvka?“ Nechtělo se mi odpovídat. Bál jsem se výčitek, zapřísahání, bál jsem se slov, jeţ jako lavina zavalí i to málo, co jsme spolu zaţili hezkého. „A to ti nevadilo?“ vyloţila si Květa mé mlčení po svém. „Ne.“ „A ţe jsem Němka, ti vadí?“ „Jo,“ vydechl jsem. „Proč?“ „Ţádná děvka mi neublíţila. Ostatně jakápak ty jsi děvka... Chodíš za peníze?“ Chvíli jsem čekal na odpověď. „No prosím. Snad jsi měla víc muţských, neţ je tu zvykem. Snad.“ „A Němci ti ublíţili?“ drţela se Květa svého. „Moc.“ „Myslím tobě, Vašku, tobě osobně?“ naléhala. „Ano, mně, mně osobně.“ Nadzvedl jsem se na lokti. „Popravili jste mi tátu, holčičko. Máma z toho za měsíc umřela. Mne jste vyhodili ze školy a poslali na práce do rajchu. A kdyţ jsem vám ze strachu utekl a šel k partyzánům, honili jste mě po lesích jako psa. Moc jste mi ublíţili, Květo, moc.“ Zvrátil jsem se do trávy. Oblaka plula. Vítr ohýbal fialová stébla. „A taky jsi ţenatej,“ vzlykla vzdorovitě. Zavřel jsem oči. Necesér se odráţel v zrcadle jako velký lesklý brouk. „Ano, taky jsem ţenatej.“ „A taky to máte zakázaný, co, chodit s náma?“ „Nevím. Moţná, ţe máme. Neptal jsem se. Nenapadlo mě, ţe kdyţ se někdo jmenuje Květa...“ Zarazil jsem se. Najednou jsem věděl, co znamená ono
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205639
lora, lora!, jeţ kvokala tlustá Němka v autobuse, „jenomţe ty se nejmenuješ Květa, ale Flora, viď?“ Stihl mě pohled plný pohrdání. „Ano. Odkud to víš?“ „Ta Němka v autobusu —“ „Říkal jsi, ţe jí nerozumíš.“ „Taky ţe ne. Aţ teď.“ „Nelţi! Proboha alespoň nelţi! Nebuď jako ty druhý. Řekni rovnou, ţe si kvůli jedný německý holce nezkazíš kariéru!“ Vyskočil
jsem
a sevřel
ruce,
aţ
klouby
zbělely.
Nic
nebylo
nespravedlivějšího. „Jak si přeješ,“ drtil jsem mezi zuby. „Přece si kvůli jedný německý holce nezkazím kariéru.“ Prudce jsem se odvrátil a sbíhal dolů. Na náves právě dojíţděl vracející se autobus. Teprve kdyţ jsme se rozjeli, dokázal jsem zvednout hlavu. V zatáčce se na okamţik otevřel výhled na stráň. Květa tam stále ještě seděla, schoulená v klubíčku, s rukama sepjatýma kolem skrčených nohou, osamělá jak neštěstí.
32. Do města jsem přijel po poledni. Bylo krásně a ulice plné svátečně oděných lidí. Jak raněné zvíře jsem táhl do svého kutlochu. Co je ti, křičel rozum. Přece ses do ní nezamiloval? Kolik ti je? Jak dlouho myslíš, ţe by to mezi vámi klapalo? Půl roku? Rok? Třeba měsíc, i ten by stál za to, chtělo se mi zařvat. Ve vrátnici seděl Weiss. „Kde máte Květu?“ zeptal se polekaně. „Slečna Flora zůstala v Blatné,“ dostal jsem ze sebe. „Šla k tátovi?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205639