Šofér nastartoval a autobus se začal trhaně rozjíţdět. Květa na mě pohlédla, očima plnýma slz. „Nechceš, si vystoupit?“ zeptala se a hlas se jí lámal. „Taky já jsem Němka.“
31. Později jsem mnohokrát uvaţoval, jak jinak by všechno dopadlo, kdybych vystoupil. Dnes si říkám — kdo ví. Věci se stanou, ať člověk chce nebo ne. Fakt je, ţe jsem nevystoupil, spíš z ohromení neţ z vůle, zaskočen tou zprávou jako ranou do hlavy. Seděli jsme a mlčeli, Květě tekly slzy a autobus kodrcal stále výš, jako by ta cesta neměla nikdy skončit. Promluvil jsem aţ na louce nad Blatnou, v mělké úţlabině pod lesem, kam nedosáhl vítr. Tam jsme leţeli. Stačilo se vzepřít a mezi špičkami bot se ukázala vesnice — tmavé chalupy se střechami z břidlice a nad nimi kostel jako vztyčený prst. A stačilo si lehnout zpátky a vesnice zmizela a místo ní tu byla propast oblohy, koruny smrků a metlice, ohýbaná větrem. Květa, stočená v klubíčku, seděla opodál, osamělá jak neštěstí. Najednou jsme měli k sobě strašně daleko. Natáhl jsem se do trávy. „Ty jsi o tom opravdu nevěděl?“ ozvala se tiše. V jejím hlase se skrývalo cosi nepřátelského, jako kdyby se neptala, ale zkoušela mě. „Ne. Odkud?“ „Od vás. Všichni to tam vědí.“ „Kdo všichni?“ „Luboš Boria, Trčka, Sitenský. Všichni, co bydleli v Hófu. Říkal jsi, ţe tě varovali.“ Tohle není tak velké město, napadlo mě. Usmál jsem se. „Varovali mě před něčím jiným. Ne, ţe jsi Němka.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205639