Adolf Hitler: Tak vedl a řídil
armády, admirály, velící generály, velitele, komisaře obrany, nejvyšší válečnou radu a přes třicet tisíc důstojníků, na něž se nemohl spolehnout.“I Hitler však neučinil to, co by bývalo bylo správné nejen dle jeho názoru – ani nepodpořil Röhmovy plány, ani nedal župním vedoucím vojenské armády. Tak byl donucen vládnout a velet s existujícím „materiálem“, což při jeho problémech s rozhodováním a kontroverzních záměrech stranických a státních instancí muselo vést k výsledkům, k nimž nechtěl dojít. Keitelovo zjištění, že původ všeho zla tkvěl v jeho nepřekonatelné nedůvěře k vůdčím osobnostem s „císařsko-republikánskou minulostí“210, postihuje situaci mnohem lépe než dřívější, fantazií vykreslená hypotéza o Hitlerově základní potřebě ničit, podle níž Hitler chtěl ničit a musel ničit.211 Skutečnost byla taková, že Hitler nebyl schopen v čase, který měl k dispozici, vycvičit ze svých vlastních řad osobnosti dostatečně způsobilé k vedení státu a wehrmachtu. Domníval se pak, že těm, které převzal, nemůže důvěřovat. Více než jedno desetiletí se programově zabýval teoretickými hrami týkajícími se problémů vnitřní a vnější politiky budoucnosti a „execíroval“ se svojí stranou a jejími organizacemi. Avšak když měl proměnit své předpovědi a „věštby“ v činy, chyběl mu kádr, který by potřeboval ke zvládnutí úkolů, které si předsevzal. Tisíce stranických funkcionářů sice zaujímalo klíčové pozice ve státěII, avšak kvůli Hitlerovu způsobu řízení, vedoucí struktuře NSDAP, ilegálním akcím podnikaným stranickými úřady a národněsocialistickými organizacemi a také kvůli opatřením Hitlerovo-Papenovy vlády došlo k těžkostem, které Hitler nepředpokládal. Rozvinulo se „společenstvo papalášů“, které se pokoušelo uzurpovat stát a učinit ho vlastnictvím strany a které stavělo světonázorová kritéria a ideologická zbožná přání namísto zákona a práva. Již krátce po Hindenburgově smrti měli staří bojovníci obsazenu téměř polovinu všech postů v městské správě. Třiceti procentům z nich se podařilo postoupit I
Osobní sdělení Heinze Lingeho z 6. 1. 1979. Tento monolog zjevně zahrnuje Hitlerova vyjádření z rozhovoru s Martinem Bormannem, který 14. 2. 1945 zaznamenal coby Hitlerova prohlášení mimo jiné: „S ohledem na naše morální vybavení přišla válka příliš brzy. Nezůstal mi čas k tomu, abych vychoval lidi pro svoji politiku… V nedostatku elity, jak jsme si ji představovali, jsme si museli vystačit s lidským materiálem, který jsme měli k dispozici. Výsledek poté vypadá tak, že naši generálové a diplomati jsou kromě několika málo výjimek muži včerejška, kteří vedou válku a politiku staré doby.“
II
Jakou část z toho někdy tvořilo nové obsazení úřadů členy NSDAP, dosvědčuje například zpráva z úředního věstníku města Norimberk z 27. 2. 1936 týkající se personální politiky města Norimberk. Podle ní pak byly od 30. 1. 1933 do konce února 1936 různé pozice nově obsazeny 786 členy NSDAP, SS, SA, Hitlerovy mládeže („HJ-Hitlerjugend“), Svazu německých dívek („BDM – Bund Deutscher Mädel“), Nacionálněsocialistického svazu žen („NS-Frauenschaft“), Nacionálněsocialistického svazu studentstva („NS-Studentenbund“). Z toho patřilo ke straně a jmenovaným organizacím 30. 1. 1933 již 486 osob, ostatních 300 vstoupilo do strany a daných organizací v mezidobí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205561
Rozuměl důstojníkům, přesto s nimi špatně zacházel
na okresní funkce. 31 % z 827 krajských vedoucích a 19 % ze zhruba 21 000 vedoucích místních skupin NSDAP zastávalo státní a komunální vedoucí posty. Téměř 60 % těchto krajských vedoucích se státními pozicemi fungovalo jako starostové ve městech a příslušní vedoucí místních skupin NSDAP pak zaujímali posty starostů v menších obcích.212 Dva roky před začátkem války překročil počet politických vedoucích 700 000, přičemž 86 % pruských úředníků a 63 % úředníků z ostatních částí Říše bylo členy NSDAP.213 Dva miliony politických vedoucích pozic bylo během války v rukou straníků, kteří své kompetence využívali dle svých schopností, zkušeností a možností a kteří donutili ministerstva k podstatnému zvýšení výdajů.III V důsledku diskrepance mezi Hitlerovými představami a očekáváními a jeho neschopností rozhodovat se vždy rychle a důrazně muselo dojít k tomu, že Hitler nakonec ztroskotal. Musel by, jak rozpoznal Keitel, „buď důvěřovat odborně vycvičenému sboru velitelů a bez výhrady využít jejich služeb“, anebo „existující dosavadní aparát velitelů ihned odstranit, jak to udělal Stalin“.214 On však nechával jít politiku pod jeho vůdcovskou úrovní svojí vlastní cestou, váhal, doufal, čekal a valil vše před sebou. Svými občasnými impulzivními rozhodnutími a rozhorlenými okamžitými závěry, které někdy nezohledňovaly ani zákon, ani právo a nezřídka vyvěraly z nevědomých impulzů, a také tím, že nedosahoval cílů běžnými prostředky, nemohl sprovodit ze světa své významné nedostatky. Rozhodní funkcionáři ve vedení strany pak využívali Hitlerovy vůdcovské slabosti a konkrétních příležitostí k prosazování svých vlastních rozhodnutí. Mezi tyto funkcionáře patřili například Goebbels, Bormann a Himmler, přičemž Keitel je označil za „nejhorší zloduchy“215 a „anonymní poháněče strany“216 stojící za Hitlerem. Dostatek příkladů pak dosvědčuje to, že tito funkcionáři nemuseli svá rozhodnutí vždy zaštiťovat Hitlerovými představami a očekáváními. Kdo se ovšem domnívá, že z toho nutně vyplývá, že to byli „nejhorší zloduši“ a „anonymní poháněči strany“, kdo Hitlera přiměli, nebo dokonce donutili k vydávání zločinných příkazů a nařízení, ten se mýlí. Někdejší šéf vrchního velitelství wehrmachtu během norimberského procesu v souvislosti s vyhlazením Židů jednoznačně prohlásil, že také Himmler a SS plnili stejně jako wehrmacht Hitlerovy rozkazy217. Keitel 23. února 1946 napsal, že Himmler dostával své rozkazy od Hitlera zásadně „mezi čtyřma očima“218 a že Hitler „tajil tuto stránku vedení války před wehrmachtem až do doby, kdy (Himmlerova) zmocnění vyústila v činy.“219 Avšak činy těch, kdo jednali dle Hitlerových představ, mohly v každém případě stát za Hitlerovými rozhodnutími, která občas legalizovala a zaštiťovala to, co už se stalo nebo co se právě dělo. Roku 1946 se Keitel, dívaje III 170 % to činilo již mezi roky 1934–1939. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205561
Adolf Hitler: Tak vedl a řídil
se zpět do minulosti, zapřísahal: „Kdyby se o celém komplexu, který se rozvinul z Himmlerova zplnomocnění na východě, vědělo předem, tak by v tomto případě vznesla vůdčí generalita poprvé protest. O tom jsem naprosto přesvědčen.“220 Co bylo míněno oním komplexem, řekl Keitel jasně v téže souvislosti – vyhlazení Židů, masové popravy, odvlečení do koncentračních táborů221 a genocida. Po celá léta strpěl Hitler kolem sebe velící důstojníky, byl s nimi v úzkém kontaktu, jako například s Keitelem a Jodlem, nikdy však nedopustil, aby se rozvinuly skutečně osobní kontakty. Navenek to budilo dojem, že si Hitler důrazně udržuje odstup, aby se snad jako Vůdce neuchyloval k protekcionismu, k ústupkům vyplývajícím z osobních sympatií a aby nedal na pochlebování. To však nebyla pravda. Skutečnými motivy byly nedůvěra ke všem, podceňování znalostí ostatních, jejich zkušeností, schopností, názorů a pocitů a v neposlední řadě také strach z opozice, která by mohla být v rámci blízkých osobních vztahů snadněji projevena. Dle dochovaného záznamu Nevila Hendersona musel dokonce i Hermann Göring uznat, že když všichni stáli před Hitlerem, připadalo jim, že nestojí za víc než ta dlažba, na níž se nacházeli.222 Nesmělo docházet k osobním rozhovorům mezi odpovědnými vojenskými vůdci a Hitlerem a musel být přísně zachován vztah mezi podřízeným a nadřízeným. Důstojníci tak nemohli odvodit ani zjistit, co bylo v pozadí Hitlerových myšlenek a rozhodnutí, a tak zůstaly Hitlerovy slabosti týkající se jeho rozhodovacích schopností „neodhaleny“. Hitler se se svými významnými vůdci stýkal vždy takovým způsobem, aby nebezpečí toho, že by se ocitl v nesnázích, bylo téměř vyloučeno. Dne 26. prosince 1945 Keitel napsal: „Nikdy nedošlo k osobnímu kontaktu, který by vzešel z každodenního pracovního setkávání! Navzdory navenek většinou zdvořilému a kavalírskému zacházení zůstal zachován odstup! Osobně jsem se k Vůdci navzdory neustálému kontaktu nikdy nedostal blíž! Často jsem byl jeho oficiálním, avšak nikdy ne osobním hostem.“ Hitler dělával pro svoje pobavení pohoštění ve svých domech v Obersalzbergu, v Mnichově a v Berlíně a dále pak také ve svých hlavních stanech. Obklopoval se určitým okruhem lidí, kteří k němu měli obvykle takřka neomezený přístup. Kromě hlavních stanů, například v Obersalzbergu, byly přítomny také rodiny. Keitel vysvětloval: „K tomuto okruhu lidí jsem nikdy nepatřil a byl bych tam také (dle mého názoru) cizorodým prvkem, kterým bych i zůstal. Byl jsem možná dvakrát či třikrát za rok pozván na každovečerní podávání čaje. Nikdy nebyl navázán vztah s mojí rodinou. Mé děti Vůdce nikdy nepřivítal, moji ženu viděl jen při oficiálních přijetích… Můj osobní život nebyl nikdy předmětem jeho dotazů. Byl jsem ‚generál‘ a Vůdce byl můj vojenský nadřízený. Nikdy nedošlo k důvěrnému rozhovoru mezi mnou a jím, nikdy se mnou nehovořil čistě lidským a osobním způsobem, nikdy se mi nepokusil přiblížit mimo pracovní oblast… 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205561