Adolf Hitler: Tak vedl a řídil
armády, admirály, velící generály, velitele, komisaře obrany, nejvyšší válečnou radu a přes třicet tisíc důstojníků, na něž se nemohl spolehnout.“I Hitler však neučinil to, co by bývalo bylo správné nejen dle jeho názoru – ani nepodpořil Röhmovy plány, ani nedal župním vedoucím vojenské armády. Tak byl donucen vládnout a velet s existujícím „materiálem“, což při jeho problémech s rozhodováním a kontroverzních záměrech stranických a státních instancí muselo vést k výsledkům, k nimž nechtěl dojít. Keitelovo zjištění, že původ všeho zla tkvěl v jeho nepřekonatelné nedůvěře k vůdčím osobnostem s „císařsko-republikánskou minulostí“210, postihuje situaci mnohem lépe než dřívější, fantazií vykreslená hypotéza o Hitlerově základní potřebě ničit, podle níž Hitler chtěl ničit a musel ničit.211 Skutečnost byla taková, že Hitler nebyl schopen v čase, který měl k dispozici, vycvičit ze svých vlastních řad osobnosti dostatečně způsobilé k vedení státu a wehrmachtu. Domníval se pak, že těm, které převzal, nemůže důvěřovat. Více než jedno desetiletí se programově zabýval teoretickými hrami týkajícími se problémů vnitřní a vnější politiky budoucnosti a „execíroval“ se svojí stranou a jejími organizacemi. Avšak když měl proměnit své předpovědi a „věštby“ v činy, chyběl mu kádr, který by potřeboval ke zvládnutí úkolů, které si předsevzal. Tisíce stranických funkcionářů sice zaujímalo klíčové pozice ve státěII, avšak kvůli Hitlerovu způsobu řízení, vedoucí struktuře NSDAP, ilegálním akcím podnikaným stranickými úřady a národněsocialistickými organizacemi a také kvůli opatřením Hitlerovo-Papenovy vlády došlo k těžkostem, které Hitler nepředpokládal. Rozvinulo se „společenstvo papalášů“, které se pokoušelo uzurpovat stát a učinit ho vlastnictvím strany a které stavělo světonázorová kritéria a ideologická zbožná přání namísto zákona a práva. Již krátce po Hindenburgově smrti měli staří bojovníci obsazenu téměř polovinu všech postů v městské správě. Třiceti procentům z nich se podařilo postoupit I
Osobní sdělení Heinze Lingeho z 6. 1. 1979. Tento monolog zjevně zahrnuje Hitlerova vyjádření z rozhovoru s Martinem Bormannem, který 14. 2. 1945 zaznamenal coby Hitlerova prohlášení mimo jiné: „S ohledem na naše morální vybavení přišla válka příliš brzy. Nezůstal mi čas k tomu, abych vychoval lidi pro svoji politiku… V nedostatku elity, jak jsme si ji představovali, jsme si museli vystačit s lidským materiálem, který jsme měli k dispozici. Výsledek poté vypadá tak, že naši generálové a diplomati jsou kromě několika málo výjimek muži včerejška, kteří vedou válku a politiku staré doby.“
II
Jakou část z toho někdy tvořilo nové obsazení úřadů členy NSDAP, dosvědčuje například zpráva z úředního věstníku města Norimberk z 27. 2. 1936 týkající se personální politiky města Norimberk. Podle ní pak byly od 30. 1. 1933 do konce února 1936 různé pozice nově obsazeny 786 členy NSDAP, SS, SA, Hitlerovy mládeže („HJ-Hitlerjugend“), Svazu německých dívek („BDM – Bund Deutscher Mädel“), Nacionálněsocialistického svazu žen („NS-Frauenschaft“), Nacionálněsocialistického svazu studentstva („NS-Studentenbund“). Z toho patřilo ke straně a jmenovaným organizacím 30. 1. 1933 již 486 osob, ostatních 300 vstoupilo do strany a daných organizací v mezidobí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205561