„Aha, no jistě,“ řekla Lillemor a usmála se na něj zvláštním způsobem, který ho celého rozehřál. „Kozorozi nás svádějí a připravují nás o zdravý rozum. Ztrácíme sebekontrolu a napadají nás věci, které by nás napadat neměly nebo které si nepřejeme.“ „Aha,“ zamumlal a položil jí ruku na stehno. „Ďábel reprezentuje sobeckost, manipulaci, chtivost, lenost, žárlivost a…“ „Nemohla bys vzít jinou kartu?“ „Kozorozi se nechávají ovlivňovat nízkými pohnutkami.“ To budou spíš čistě mužské pohnutky, pomyslel si Motyka a posunul ruku ještě o kousek výš. „Karta reprezentuje věci, které jsou dané,“ pokračovala Lillemor a jeho ruku stále nechávala na místě. „Jako Kozoroh si možná často myslíš, že na něco nestačíš nebo že tě ostatní nedoceňují.“ „S tím druhým by se dalo souhlasit,“ řekl Motyka a posunul se k ní ještě o kousek. „Možná jsi závislý na lidech, které miluješ, ale zároveň se třeba domníváš, že pro ně nejsi dost dobrý.“ „Pst,“ zamumlal, protože její řeči už ho nudily. Místo toho udělal, co dělával vždycky, když se vedle něj ocitla přitažlivá žena. Položil jí ruku kolem pasu a políbil jí. Lillemor se mu okamžitě podvolila, zavřela oči a zaklonila se. „Víš, Motyko, můžu tě naučit i spoustu dalších věcí,“ vydechla a ruku s červeně nalakovanými nehty mu položila kolem krku. Když Motyka o chvíli později od své věštkyně odcházel, byl nadšený a cítil se alespoň o deset let mladší. Jak on to umí s ženskými! Chtělo se mu na místě se roztančit, ale pak si vzpomněl na Stinu. Chvíli bude muset sekat dobrotu. Jeho Stina je přece úžasná a on by ten jejich krásný vztah nerad zničil. Ne, tohle je jen taková aférka, trošku si okořenil život a nikdo se o tom nemusí dozvědět. Otevřel 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205525
branku a s pohvizdováním se blížil k domu. Když procházel cestou do svého pokoje kolem verandy, co nejpřirozeněji Stinu pozdravil a vytratil se na schody. Ale stačil se jí podívat do obličeje. Jak ta se na něj zatvářila! Märtha viděla, jak Motyka mizí do svého pokoje, a starostlivě zavrtěla hlavou. Nejenže za tou věštkyní chodí domů, ale když už je zpátky, tak buď zasněně zírá z okna, nebo si hraje s těmi svými kartami. Stina už několik večerů po sobě usínala s pláčem a Märtha doufala, že se kamarádka trochu zatvrdí. Alespoň do dne, kdy Motykovi dojde, že Lillemor je jen zlatokopka. To se pak určitě omluví a bude žadonit, aby se směl vrátit ke Stině. Občas se chlapům musí popustit uzda, pomyslela si Märtha, tak je to nejlepší. Motyka byl celý život na ženské, a i když je mu přes osmdesát, pořád si potřebuje dokazovat, že na to má. Další den se Stina usadila v knihovně s dekou přes nohy, knihou a kouřícím šálkem čaje. Vedle šálku si položila balíček papírových kapesníčků. Plakala. Zase. Lumen vešel dovnitř a uviděl ji. Přistoupil k ní. „Je ta kniha tak smutná?“ zeptal se. „Hm, já ani nevím,“ řekla Stina téměř neslyšně a schovala ji pod deku. „Jak se jmenuje?“ „Ta kniha?“ Stina si vzala poslední kapesník z balíčku a snažila se něco říct, ale nic ji nenapadlo. V tu chvíli převážila Lumenova zvědavost a začal Stinu lechtat, až knihu upustila. Rychle zalovil pod dekou. Kniha byla červená a titul opravdu zněl: Jak je dostat tam, kde je chcete mít. VŠECHNO O MUŽÍCH. PŘÍRUČKA PRO ŽENY. „Proboha Stino, co to čteš? Jestli to někdo s muži umí, pak jsi to ty,“ řekl Lumen a sedl si vedle ní. „To si Motyka asi nemyslí. Myslím, že se zamiloval do Lillemor.“ „To bych se divil. Řekl bych, že se jen chová jako pitomec.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205525
„To není žádná novinka, ale podívej, jak se nad ní rozplývá. Ale já na něj vyzraju.“ Teď Stina promluvila trochu odhodlaněji. „Protože z téhle knížky se naučím, jak si mám vykládat mužské signály.“ „Signály?“ Lumen se tvářil překvapeně a napadly ho jen telegrafy a záhadné rádiové signály v éteru. „Co tím myslíš?“ „No takové ty subtilní signály, které muži vysílají podvědomě,“ vysvětlovala mu Stina. „Stojí tady, jak se má muži naslouchat, mluvit s ním a zkoumat způsob jeho uvažování.“ „Ale prosím tě, opravdu si Motyka tohle všechno zaslouží? Nemůžeš se prostě chovat jako vždycky? Jsi nejlepší taková, jaká jsi,“ řekl Lumen a poplácal ji po tváři. „Myslíš?“ zeptala se Stina a dala se znovu do pláče. Lumen vzal do ruky příručku a letmo ji prolistoval. „Tady se píše, že cesta k srdci muže vede přes nos,“ řekl. „Co je to za čarodějnické fígle?“ „Není na tom nic divného, je to velmi důležitá kniha. Tolik toho o mužích nevím.“ „No ale přes nos? To mi zní jako docela zajížďka,“ řekl Lumen. „Pche, prostě měj s Motykou trochu trpělivosti. Muži nikdy nepřestanou lovit, ale vždycky se zase vrátí, když je to vyčerpá. Zkusím s ním promluvit.“ „Pitomci, to přesně jsou chlapi,“ zavrčela Stina a vzlykla. „A kde vlastně je?“ „Venku. Asi na zahradě odchytává slimáky.“ „V tuhle roční dobu? To asi ne. Určitě je zase u Lillemor. Jen si představ, kdyby tak nápadníci byli jako slimáci…“ „No nevím, jestli by to zrovna bylo nejlepší.“ „Hm, pro nás starší dámy by to bylo terno. To bychom pak měly jednoho nápadníka na začátku léta a aspoň tak tři sta na podzim.“ V tu chvíli se Lumen usmál, protože pochopil, že Stině už je o něco lépe. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205525