„Používal svoje blboučká kouzla, ani nevěděl proč. Myslel, že s malou princeznou bude ještě snadnější pořízení než s jejími sestrami. Jenže se přepočítal. Od chvíle, kdy s princeznou poprvé promluvil, kdy se jí poprvé podíval zblízka do očí, začalo se s ním dít něco zvláštního. Jako by se mu všechny úskočné nápady vykouřily z mozku. Najednou mu bylo tak jinak. Neznámě. Hezky. Už neměl chuť vytahovat se svými triky. Ze všeho nejvíc si přál změnit se v malou bílou holubičku a usednout královské dceři na rameno.“ Lev dlouze zívl. „A to taky provedl.“ „A už s nikým v království nebojoval?“ zeptala jsem se a udělala jsem mu místo vedle sebe na posteli. Už jsem se netřásla. Cítila jsem se úplně klidná. Lev si lehl a objal mě kolem ramenou. „Už se nevrátil ke svým starým trikům,“ řekl. „Stal se tou nejnudnější holubičkou na světě a potom... Dál to neznám. Myslím, že tohle je konec. Konec pohádky.“ Chvíli jsme leželi mlčky vedle sebe. Venku byla jasná, mrazivá noc, měsíční světlo pokrývalo nábytek v pokoji jako bílé prostěradlo. Zvedla jsem ruku a dotkla jsem se Lvovy tváře. Z kůže mu vyrážely malé bodlinky vousů. „Dej mi pusu,“ zašeptala jsem. Dal mi pusu. Pak ještě jednu. Pak si přimáčkl moji hlavu do důlku mezi bradou a ramenem. „Musíme rychle spát,“ prohlásil. „Abychom se včas
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205458
vzbudili a uklidili mě do skříně!“ Zavřela jsem oči. Venku svítily hvězdy, vzdálené a studené stejně jako okna protějšího pavilonu, ale já už jsem v žádné průhledné skořápce uvězněná nebyla. Cítila jsem šumění Lvova dechu a tlukot jeho srdce a jeho ruku na svém rameni a věděla jsem, že nejsem sama, že i když usnu, nebudu sama a nebude se mi zdát sen o skleněném domě ani nic jiného, protože ve stavu opravdové blaženosti spím beze snů. Probudilo mě prudké zatřesení. Vytřeštila jsem oči. Nad postelí stála ošetřovatelka a hleděla na mě s ústy staženými do úzké ostré linky, podobající se ležatému vykřičníku. „To má být vtip?“ prskla. Pootočila jsem hlavu a uviděla Lva. Lva, kterého jsme nestihli uklidit do skříně. Lva, pokojně spícího vedle mě, s nosem zavrtaným do mého podpaždí. Lva, který ze spánku tiše oddychoval a netušil, že se nad námi stahují temná mračna. „To není vtip,“ zašeptala jsem a usmála jsem se na ošetřovatelku, i když mi bylo jasné, že její pobouření neutiším. „To je Lev. Přijel za mnou, aby se ujistil, že existuju.“ Rty ošetřovatelky zmizely. Asi je spolkla. Několik vteřin si mlčky měřila můj rozespalý obličej a Lvovy dredy na polštáři, pak vykročila ke dveřím. „Vzbuď ho a přijďte za mnou oba do kanceláře!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205458
Jestli si myslíte, že víte, co přijde dál, Madam, jste vedle jak ta jedle. Možná tušíte obrysy, ale skutečnou velikost pohromy, která se nad Lvem a nade mnou rozprostřela, odhadnout nemůžete. Ošetřovatelka přivolala vedoucí našeho pavilonu. Ta přivolala ředitele ozdravovny. Ten zatelefonoval mým rodičům. Můj tatínek informoval o celé záležitosti tatínka Lva. Odpoledne se všichni sjeli do kanceláře ředitele, aby si vyměnili názory. Nebylo jich málo a nevyjadřovali je nejtišeji. My se Lvem jsme seděli uprostřed té vřavy, poslouchali jsme rozčilené hlasy dospělých a dívali jsme se na sebe. Nevím, o čem v té chvíli přemýšlel Lev, já jsem musela myslet na to, jak mě tatínek dřív o Vánocích nechával držet prskavky. Vždycky dvě zapálil a já jsem s nimi tančila po pokoji, mávala jsem rukama a prskavky kreslily do vzduchu kruhy a osmičky a všelijaké klikyháky. Tatínek se na mě díval a usmíval se a maminka se taky usmívala a říkala: „Bože, ta Karolína už je veliká!“ V kanceláři ředitele se neusmíval nikdo. Taky nikdo neříkal, že jsem veliká. Naopak, všichni mluvili o tom, jak jsem malá a jak neuváženě jsme se zachovali. Po nějaké době toho měl Lev dost. Vstal, přistoupil ke dveřím a zmáčkl kliku. „Můžu si jít ven zakouřit?“ zeptal se. Jeho otec nadskočil v křesle, jako by ho někdo zespodu píchl špendlíkem. „Jsme tady kvůli tobě a tvojí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205458