U l ic e
na K r á l ov sk ýc h V i noh r a dec h Praha – město mystické a magické. Nadchla Guillauma Apollinaira i Itala Ripellina, narodil se zde Franz Kafka a k jeho hrobu sem proudí bezpočet turistů. Ovšem i město, kde jako všude na světě lidé žili a žijí svůj osud určovaný místem a dobou. Zeptali jsme se jedné ženy vyrostlé v Praze za první československé republiky, co se jí vybaví, slyší-li jméno Praha. „Jeden park a jedna ulice v městské části Královské Vinohrady,“ zněla odpověď. „Ano, jsem Pražanka, to vím naprosto jistě. Narodila jsem se v Praze, ve městě s kamenným mostem nad Vltavou, ve městě, které důvěrně znám. Věřím, že i města mají paměť. Kulatý plácek v Riegrových sadech, obehnaný křovím a dnes už vzrostlými stromy, si nás jistě pamatuje. Kdysi patřil holčičkám, jež si tam hrály s míčem nebo na honěnou. Nad pláckem se nesl smích a veselé pokřikování se mísilo se švitořením vrabců. Byl to náš ostrůvek bezpečí, protože naše maminky byly blízko. Seděly na skládacích židlích, které lemovaly promenádu s výhledem na panoráma města v oparu letního dne. Hubená babka s velkou koženou brašnou prodávala lístky k sezení jako průvodčí v tramvaji. Maminky se mezi sebou bavily německy a ty holčičky chodily do německé školy. V rozlehlém parku byla ještě další dvě hřiště: velké, kde výrostci hráli fotbal a pokřikovali na sebe v jadrné češtině, a malé, pro menší děti. České holčičky si tam hrály ,na babu‘ nebo ,nebe peklo ráj‘. Byla to i naše oblíbená hra. My jsme jí ovšem říkaly ,Himmel und Hölle‘.“ ••• 97
120_tomanova.indd 97
26.2.2015 9:43:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205450
120_tomanova.indd 98
26.2.2015 9:43:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205450
Takto začíná jedna z kapitol mé knížky Setkání v Praze. O městě, v němž žiji od narození, bych mohla vyprávět leccos, jenže – kde začít a kde skončit, aby se o magickém městě, jehož topografie zůstala ušetřena ničivých náletů druhé světové války, neříkalo stále totéž. Hradčany, Staré Město, Svatovítský chrám, Staronová synagoga či Václavské náměstí – to všechno tu stále ještě stojí, nic nebylo nutné stavět znovu tak jako v mnoha evropských městech. Skutečný nálet zažila vlastně jen ulice, přes kterou jsem v dětství tolikrát přecházela cestou do Riegrových sadů. Tato bývalá silnice, která vedla od městských hradeb mezi poli kolem selských dvorců, své jméno dostala, až když se začalo se stavbou nové městské čtvrti v letech 1884–1920. Dnes se jmenuje Vinohradská: je páteří městské části Královské Vinohrady. Avšak už dříve tu stálo letní divadlo, které později vstoupilo do dějin literatury jako Heinův sál – Hajnovka, dále železniční tunel s úchvatnou podívanou na vynořující se a mizející vlaky anebo stará tržnice, dnes tak krásně zrenovovaná. V letním divadle mělo roku 1896 premiéru drama dvacetiletého Reného Rilka N yní i v hodině smrti naší – a propadlo. Tato okolnost možná přiměla studenta, který si později dal jméno Rainer Maria Rilke, aby opustil Prahu i svou první lásku Valerii von David-Rhonfeld a už se sem nikdy nevrátil. Před nedávnem promítali v pražském Goethe-Institutu dokumentární film s neteří Franze Kafky žijící v Londýně. V úvodu zmínil spoluvydavatel Kafkových deníků, že autor v nich o Heinově sále píše také, a to o svátku Purim, který tu slavily židovské děti. Tyto dětské slavnosti českých a německých škol se konaly téměř až do naší doby v sále, kterému Češi říkají Hajnovka. Nedávno tam instalovali hrací automaty a podnik se jmenuje Harlekýn. Na jednu z těch dětských slavností nikdy nezapomenu. Velmi jsem si tenkrát přála recitovat jednu báseň, ale třídní učitelka vybrala mou kurážnější kamarádku Grétu. Dodnes před sebou Grétičku vidím: děvče s copánky v kožených chlapeckých 99
120_tomanova.indd 99
26.2.2015 9:43:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205450