U l ic e
na K r á l ov sk ýc h V i noh r a dec h Praha – město mystické a magické. Nadchla Guillauma Apollinaira i Itala Ripellina, narodil se zde Franz Kafka a k jeho hrobu sem proudí bezpočet turistů. Ovšem i město, kde jako všude na světě lidé žili a žijí svůj osud určovaný místem a dobou. Zeptali jsme se jedné ženy vyrostlé v Praze za první československé republiky, co se jí vybaví, slyší-li jméno Praha. „Jeden park a jedna ulice v městské části Královské Vinohrady,“ zněla odpověď. „Ano, jsem Pražanka, to vím naprosto jistě. Narodila jsem se v Praze, ve městě s kamenným mostem nad Vltavou, ve městě, které důvěrně znám. Věřím, že i města mají paměť. Kulatý plácek v Riegrových sadech, obehnaný křovím a dnes už vzrostlými stromy, si nás jistě pamatuje. Kdysi patřil holčičkám, jež si tam hrály s míčem nebo na honěnou. Nad pláckem se nesl smích a veselé pokřikování se mísilo se švitořením vrabců. Byl to náš ostrůvek bezpečí, protože naše maminky byly blízko. Seděly na skládacích židlích, které lemovaly promenádu s výhledem na panoráma města v oparu letního dne. Hubená babka s velkou koženou brašnou prodávala lístky k sezení jako průvodčí v tramvaji. Maminky se mezi sebou bavily německy a ty holčičky chodily do německé školy. V rozlehlém parku byla ještě další dvě hřiště: velké, kde výrostci hráli fotbal a pokřikovali na sebe v jadrné češtině, a malé, pro menší děti. České holčičky si tam hrály ,na babu‘ nebo ,nebe peklo ráj‘. Byla to i naše oblíbená hra. My jsme jí ovšem říkaly ,Himmel und Hölle‘.“ ••• 97
120_tomanova.indd 97
26.2.2015 9:43:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205450