Boxovat. To se ti povedlo, Rubíku. Jako bysme nevěděli, co si máma myslí o boxování. „To vás vážně baví?“ zeptá se nečekaně klidně. Nejspíš ví, že nám v tom nemůže zabránit. Ví, že si na to musíme přijít sami. Mluví dál a nakonec řekne dvě slova, každý zvlášť: „Boxovat? Vážně?“ „Je to bezpečný. Pod dohledem, všechno je zajištěný. Ne jako když jsme se rvali na dvorku. Žádný pitomosti s jednou rukavicí.“ Vlastně nelže. Je to tak, boxujeme pod dohledem a všechno je zajištěný, ovšem kdo jsou ty lidi? Zvláštní, jak může mít pravda i lež stejný šaty. Obě maj flanelový košile, tenisky, džíny a rty Rubena Wolfa. „Hlavně na sebe dávejte navzájem pozor.“ „To budeme,“ usměju se na paní Wolfeovou, protože chci, aby si myslela, že je všechno v pořádku. Chci, aby mohla chodit do práce bez starostí. Aspoň to si od nás zaslouží. Rubík taky kejvne. „Dobře.“ „Tak fajn.“ „Budeme se snažit chodit domů dřív,“ řekne, když se máma zvedne k odchodu. Cestou ještě chvíli hladí Mufíka, suchýma rukama mu čechrá jemňoučký chlupy. „Jen se na to psisko podívej,“ řeknu, když máma zajde do domu. Jen abych něco řek. Cokoli. „Co je s ním?“ Jsem nahranej, nevím, co dodat. „Mně se zdá, že ho nakonec máme rádi.“ „Jenže k čemu to je, mít rád?“ Rubík se podívá na silnici. „Nic se tím nemění.“ „A když nenávidíš, tak jo?“ „Máme snad co nenávidět?“ Rozesměje se. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205448
Pravda ovšem je, že toho máme k nenávidění dost, tak jako je dost toho, co máme rádi. Máme rádi. Tyhle lidi. Nenávidíme. Tuhle situaci. Zezadu je slyšet, jak máma uklízí v kuchyni. Otočíme se a díváme se na tátovu siluetu. Pomáhá jí. Vidíme, jak ji líbne na tvář. Je nezaměstnanej. Pořád ji má rád. Ona má ráda jeho. Když se na ně dívám, mám před očima těch pár zápasů, co jsme s Rubíkem vybojovali po skladištích a továrnách. Jsou chabý, říkám si. Ve srovnání s tímhle jsou chabý. Vidím Sarah, jak si bere přesčasy (což poslední dobou dělá), nebo i jak kouká na televizi nebo si čte. Vidím dokonce i Steva, jak je někde jinde, sám, a žije. Převážně ale vidím mámu a tátu, pána a paní Wolfeovy. Myslím na Rváče Rubena Wolfa. Myslím na Rubena Wolfa, jak se rve. Sám ze sebe, zevnitř. Myslím na to, jak Rubena Wolfa najít. Myslím na zápasy, kdy člověk ví, že vyhraje, na zápasy, kdy je mu jasný, že prohraje, a na ty, u kterejch to není předem jasný. Myslím na ty mezi. Teď se pro změnu dívám na silnici já. Ozvu se. Promluvím. Řeknu to. Řeknu: „Neztrácej srdce, Rubíku.“ A můj bratr, aniž se pohne, mi naprosto zřetelně odpoví. „Já ho nechci ztratit, Came. Snažím se ho najít.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205448
*** Dneska večer nic. Žádný „Hej, Rubíku, spíš?“ Žádný „To si sakra piš, že jo!“ Jen ticho. Ticho, Rubík a já. A tma. Ale je vzhůru. Cítím to. Poznám to, i když na něj nedohlídnu. Z kuchyně nejsou slyšet žádný hlasy. Není žádnej svět, jen tohle kolem. Tenhle pokoj. Tenhle vzduch. Tahle bděl-ost.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205448