Boxovat. To se ti povedlo, Rubíku. Jako bysme nevěděli, co si máma myslí o boxování. „To vás vážně baví?“ zeptá se nečekaně klidně. Nejspíš ví, že nám v tom nemůže zabránit. Ví, že si na to musíme přijít sami. Mluví dál a nakonec řekne dvě slova, každý zvlášť: „Boxovat? Vážně?“ „Je to bezpečný. Pod dohledem, všechno je zajištěný. Ne jako když jsme se rvali na dvorku. Žádný pitomosti s jednou rukavicí.“ Vlastně nelže. Je to tak, boxujeme pod dohledem a všechno je zajištěný, ovšem kdo jsou ty lidi? Zvláštní, jak může mít pravda i lež stejný šaty. Obě maj flanelový košile, tenisky, džíny a rty Rubena Wolfa. „Hlavně na sebe dávejte navzájem pozor.“ „To budeme,“ usměju se na paní Wolfeovou, protože chci, aby si myslela, že je všechno v pořádku. Chci, aby mohla chodit do práce bez starostí. Aspoň to si od nás zaslouží. Rubík taky kejvne. „Dobře.“ „Tak fajn.“ „Budeme se snažit chodit domů dřív,“ řekne, když se máma zvedne k odchodu. Cestou ještě chvíli hladí Mufíka, suchýma rukama mu čechrá jemňoučký chlupy. „Jen se na to psisko podívej,“ řeknu, když máma zajde do domu. Jen abych něco řek. Cokoli. „Co je s ním?“ Jsem nahranej, nevím, co dodat. „Mně se zdá, že ho nakonec máme rádi.“ „Jenže k čemu to je, mít rád?“ Rubík se podívá na silnici. „Nic se tím nemění.“ „A když nenávidíš, tak jo?“ „Máme snad co nenávidět?“ Rozesměje se. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205448