„V Hnízdě. Jsou líný jako vši. Je to jako bydlet s goblinama.“ „Tak je pošli zpátky do Červený brány.“ „Ani náhodou,“ směje se Mirren. „A ty se teď nastěhuješ z Větrníku sem, jasný? Budeš tu s náma?“ Zavrtím hlavou. „Mamka mě nechce pustit. Ráno jsem se jí ptala.“ „Ale no tak, musí tě pustit.“ „Co jsem nemocná, tak mě nespouští z očí.“ „Jsou to skoro dva roky.“ „Já vím. Pozoruje mě i ve spánku. A dává mi lekce, abych se družila s dědečkem a malochama. Musím držet s rodinou pohromadě. Usmívat se.“ „To je blbost.“ Mirren mi ukazuje v dlani malé, nachové oblázky, které našla. „Tady.“ „Ne, díky.“ Nechci nic, co nepotřebuju. „Vezmi si je, prosím,“ trvá Mirren na svém. „Pamatuju si, jaks vždycky jako malá vybírala ty do fialova.“ Stojí a natahuje ke mně rozevřenou dlaň. „To je za princeznu Zlatovlásku.“ V očích má slzy. „A za e-maily,“ dodá. „Chtěla bych ti něco dát.“ „Tak dobrá,“ svolím nakonec. Udělám z dlaní misku a nechám Mirren, aby do ní oblázky přesypala. Dám si je do přední kapsy u mikiny. „Mám tě moc ráda!“ křikne. Pak se otočí k moři a zavolá: „Zbožňuju svou sestřenici Cadence Sinclairovou Eastmanovou!“ „Nepřeháníš to trochu?“ Johnny v proužkovaném flanelovém pyžamu schází bosky po dřevěných schodech. Má sluneční brýle a na nose bílou vrstvu opalovacího krému jako plavčík. Mirren se zamračí, ale jen na chvíli. „Jenom vyjadřuju, co cítím, Johnny. Dělají to všechny živý, dejchající lidský bytosti, tak se prober!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205394