koresponduje způsob jejího vypravení: rovněž v knižní podobě chybí monografii rejstřík a seznam sekundární literatury (práce totiž vskutku stojí mimo jakýkoliv kontext literatury předmětu, byť v době jejího vzniku bylo odpovídající české literatury pochopitelně pomálu – a Kučerová se zřejmě nechtěla jakkoli odvolávat na pozdější stati Götzovy a tehdy nové Vlašínovy, ale současně ani třeba na Šaldovy z let třicátých) a na solidnosti ztrácí i proto, že před knižním vydáním prošla v tiráži ani jinde nepřiznanou komplexní ediční úpravou, při níž oproti původnímu rukopisu kandidátské práce došlo k četným kompozičním, stylistickým i lexikálním změnám. „Některá zajímavá fakta a postřehy“, jimiž smysl publikace hájí anonymně připojená ediční poznámka, v ní jistě nalézt lze (hypotéza k chronologii textů Bartoše Vlčka, s. 104, vyzdvižení tvorby zapadnuvšího Karla Hradce, s. 131–135), knihu jako celek by dnes ovšem zachránilo jen to, pokud by byla schopna oslovit běžného, neodborného čtenáře se zájmem o brněnské autory. Psaní Hany Kučerové představuje ale tu nejméně podnětnou podobu literární historiografie, která zabředává v popisnosti, sáhodlouhých výčtech, vyčerpává se v určování vlivů a pojednání uměleckých děl jako reakcí na konkrétní historickou situaci a literárních směrů jako výsledků podobně kauzálních vztahů. Rezignuje na jakoukoli interpretaci, úvahu o povaze uměleckých výsledků sledovaných autorů, o způsobu ztvárnění závažných otázek, jež si kladli. (Že taková činnost má oprávnění i v literární historiografii, dokládají třeba kapitoly psané pro akademické dějiny Přemyslem Blažíčkem – tedy jejich autorské, neredigované verze.) Snaha o objektivní, kategorizující přiblížení tvorby autorů Literární skupiny při neustálém střežení „hranic“ jejich expresionismu by si snad podržela výchozí informační hodnotu a možná i trochu svěžesti ve stručném slovníkovém heslu nebo medailonu, na ploše třísetstránkové monografie je ale jenom úmorná. Základním problémem českého expresionismu v takto úzkém pojetí zůstává skutečnost, že nezanechal díla, která by se stala inspirací dalším tvůrcům nebo byla čtenářsky živá dodnes. Rozdílu mezi výsledky, jichž mohl dosáhnout několik hlav čítající okruh literátů seskupených kolem časopisu Host v Brně, a vrcholnými díly desítek německy píšících básníků, dramatiků a prozaiků (v Německu, Rakousku i u nás) si je autorka knihy vědoma, byť to nikde přímo neuvádí; mnohde poukazuje na papírovost zkoumaných próz či dramat, slabiny děl jiných autorů připisuje nedostatku jejich „myslivosti“, „filozofické invence“, „myslitelské hloubky“. Té by ovšem bylo nutně 95 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205299
zapotřebí, pokud má obstát, i u psaní literárněhistorické monografie, zvlášť pokud má obstát ještě po více než čtyřiceti letech od svého vzniku. – Navenek si Základní problémy vývoje českého expresionismu po knižním vydání vedou výborně: svou opatrnou kritiku je Roman Kanda v závěru recenze v Aluzi (č. 2/2011, s. 73–76) ochoten smazat údajným vlastním ahistorismem výtek. Hodnotu této „cenné“ a „překvapivě dosud nezastaralé“ knize neupírá nijak ani Milan Blahynka ve zběžné glose (Obrys-Kmen č. 21/2012, 23. 5., s. 2). Recenzovaný časopis Český jazyk a literatura (č. 3/2011–2012, s. 152– 153) řadí beze všeho monografii jako novinku k literatuře předmětu; Jiří Poláček tu na dvou stranách práci pouze anotuje a bez předchozích pochyb uzavírá, že „významně prohlubuje naše poznání meziválečné literatury“. Neodporuje ani domovská Česká literatura, mlčí. Stálo by za úvahu, proč jsou v podstatě nevyužitelné knihy některým akademikům takto vhod.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205299
Píše Michal Topor, 29. 8. 2012 Řada Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, vedená trojicí Steffen Höhne, Václav Petrbok a Alice Stašková, byla rozšířena o 3. svazek. Východiskem knihy byly přednášky proslovené v květnu 2010 v pražském Goethe-Institutu na oslavu osmdesátých narozenin germanisty Kurta Krolopa. Sborník Kafka und Prag (Köln – Weimar – Wien, Böhlau 2012, usp. Peter Becher, Steffen Höhne, Marek Nekula) deklaruje podtitulem „Literatur-, kultur-, sozial- und sprachhistorische Kontexte“ široký rozptyl pozornosti, soustředěné nicméně, jak slibuje titul knihy, kolem spojité dvojice (spisovatele a jeho rodného, životního města). To, co je vystaveno jako bohulibá šíře zájmu, však při bližším pohledu vyhlíží jako záminka umožňující sestavit knihu z příspěvků, které se nejednou ke Kafkovi vztahují jen oklikou, asi tak jako k mnoha jeho současníkům, na rovině obecných podmínek, potenciální inspirace, koexistence. To samo o sobě ovšem nevypovídá nic o hodnotě toho kterého textu. Hned úvodní text od Václava Petrboka bude jistě platit za neopominutelný portrét Josefa Wenziga (1807–1875), pedagoga, politika, prvního předsedy Umělecké besedy, který se svým působením (mj. legislativním a překladatelským) podílel na formaci podmínek, v nichž se odvíjely životní dráhy obyvatel českých zemí, včetně německých, židovských rodin, dětí-školáků. Steffen Höhne načrtl, jak se někteří pražští němečtí intelektuálové (Sauer, Spina, Brod, Urzidil) vyrovnávali – v rovině konceptu – s proměnou svého zázemí, se vznikem nové, československé státnosti. Ludger Udolph rozprostřel dílčí (motivické, argumentační) fasety Eisnerova svérázného literárního dějepisectví v knize Milenky. Německý básník a česká žena (1930). Olomoucký germanista Jörg Krappmann zužitkoval studia, jež nedávno podnikl při práci na knize Apologet der Konsequenz: der Prager deutsche Philosoph Max Steiner (Olomouc 2009) – podal filosofický profil Maxe Steinera (1884–1910), Brodova pražského spolužáka a později protagonisty berlínské intelektuální scény. Kateřina Čapková upozornila na několik forem myšlení o židovství, pravděpodobně zasahujících také Kafkův horizont, zejména na ideologii kulturního sionismu (spozoruhodnou odbočkou o inspirativnosti Fichtovy teze o superioritě ducha), ve spojitosti s úvahami o problému palestinského soužití Židů a Arabů (poučně autorka poukazuje na škálu dosavadních 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205299