smaţeného kapra naopak udělám těsně před tím, neţ ho budu servírovat. Na staroţitném podnosu byly narovnány čtyři druhy cukroví – jak jen jsem to stihla vyrobit a upéct? Nevím, prostě to bylo. Zítra udělám ještě kokosové kuličky, ingredience mám, nakoupila jsem všeho dost. A koupím a nazdobím malý smrček. Miluju vůni jehličí, umělé stromky nesnáším. Náhle mi došlo, ţe jsem těch osm let, co maminka neţije, neměla stromeček. Nebyl důvod. A teď je. Přijde Michal. Proboha ne, nejde mi o něho jako o muţe, ale jako o kamaráda, člověka, který je sám a opuštěný. Jako já. Takţe ten jeden večer nebudou dva smutní jednotlivci, ale dva lidé, kteří se rozhodli být spolu pár hodin jednoho svátečního večera. Za chvíli odbije půlnoc a začne další rok. Sedím sama u televize se sklenicí vína, šampaňské neotvírám, kdo by ho pil. Na rozdíl od předchozích let se cítím klidná, skoro šťastná. Před týdnem tu se mnou seděl Michal. Aţ teď mi dochází, ţe to byl jeden z nejhezčích večerů posledních let. Nevím, jestli to byla náhoda, osud, nebo jestli jsem tak schopná, ale všechno, co jsem uvařila a upekla, se povedlo. Michal přinesl dvě láhve velice drahého a kvalitního vína. Nemusel se ptát, zřejmě si uţ dávno zjistil, ţe dávám přednost bílému. Kromě toho se k rybě lépe hodí. Já měla v lednici připravenou láhev šampaňského – dali jsme si ho jako aperitiv. Nevím, jestli je to tak správně, ale na všech recepcích, kterých jsem se kdy účastnila, nabízeli šampaňské při příchodu. Na těch lepších s jahodou ve sklenici. Jahody jsem neměla, nenapadlo mě je shánět – ostatně, i kdyby byly, asi by nebyly poţivatelné, rozhodně by neměly chuť těch voňavých, červených plodů, které nabízí česká půda. Kdyţ jsem zdobila stromeček, přemýšlela jsem, o čem budeme mluvit. Já o svém spoluţáku a šéfovi vlastně nic nevím. Ale pozor, dnes večer mě navštíví spoluţák, na šéfa zapomeneme. Takţe asi budeme vzpomínat na studentská léta. Problém je v tom, ţe si Michala z té doby téměř nevybavuju. Ne ţe by mě v době dospívání kluci nezajímali, to bych asi nebyla normální, ale jednak jsem své spoluţáky za muţe nepovaţovala, byli něco jako nepovedení sourozenci, jednak jsem povaţovala za vhodný věkový rozdíl nejméně pět let (tedy muţ o pět let
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205263