smaţeného kapra naopak udělám těsně před tím, neţ ho budu servírovat. Na staroţitném podnosu byly narovnány čtyři druhy cukroví – jak jen jsem to stihla vyrobit a upéct? Nevím, prostě to bylo. Zítra udělám ještě kokosové kuličky, ingredience mám, nakoupila jsem všeho dost. A koupím a nazdobím malý smrček. Miluju vůni jehličí, umělé stromky nesnáším. Náhle mi došlo, ţe jsem těch osm let, co maminka neţije, neměla stromeček. Nebyl důvod. A teď je. Přijde Michal. Proboha ne, nejde mi o něho jako o muţe, ale jako o kamaráda, člověka, který je sám a opuštěný. Jako já. Takţe ten jeden večer nebudou dva smutní jednotlivci, ale dva lidé, kteří se rozhodli být spolu pár hodin jednoho svátečního večera. Za chvíli odbije půlnoc a začne další rok. Sedím sama u televize se sklenicí vína, šampaňské neotvírám, kdo by ho pil. Na rozdíl od předchozích let se cítím klidná, skoro šťastná. Před týdnem tu se mnou seděl Michal. Aţ teď mi dochází, ţe to byl jeden z nejhezčích večerů posledních let. Nevím, jestli to byla náhoda, osud, nebo jestli jsem tak schopná, ale všechno, co jsem uvařila a upekla, se povedlo. Michal přinesl dvě láhve velice drahého a kvalitního vína. Nemusel se ptát, zřejmě si uţ dávno zjistil, ţe dávám přednost bílému. Kromě toho se k rybě lépe hodí. Já měla v lednici připravenou láhev šampaňského – dali jsme si ho jako aperitiv. Nevím, jestli je to tak správně, ale na všech recepcích, kterých jsem se kdy účastnila, nabízeli šampaňské při příchodu. Na těch lepších s jahodou ve sklenici. Jahody jsem neměla, nenapadlo mě je shánět – ostatně, i kdyby byly, asi by nebyly poţivatelné, rozhodně by neměly chuť těch voňavých, červených plodů, které nabízí česká půda. Kdyţ jsem zdobila stromeček, přemýšlela jsem, o čem budeme mluvit. Já o svém spoluţáku a šéfovi vlastně nic nevím. Ale pozor, dnes večer mě navštíví spoluţák, na šéfa zapomeneme. Takţe asi budeme vzpomínat na studentská léta. Problém je v tom, ţe si Michala z té doby téměř nevybavuju. Ne ţe by mě v době dospívání kluci nezajímali, to bych asi nebyla normální, ale jednak jsem své spoluţáky za muţe nepovaţovala, byli něco jako nepovedení sourozenci, jednak jsem povaţovala za vhodný věkový rozdíl nejméně pět let (tedy muţ o pět let
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205263
starší) a potom – tvrdá výchova mé maminky mě vedla k tomu, ţe dívka má být dobývána a ne ţe padne do náruče prvnímu, kdo se jí zalíbí. Michal přijal mé ţvatlání o střední škole zjevně s potěšením. Vzpomínali jsme na kantory, na lumpárny, o kterých věděli – i nevěděli, na některé ze spoluţáků. Čas plynul a nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem vykládala o květinách a stromech, o Lipové, svém domečku a své zahradě, líčila jsem Michalovi všechny peripetie péče o to, co jednou bude ukázkovou zahradou, popisovala vzhled pozemku, své představy, prostě nebyla jsem k zastavení. Kupodivu s úsměvem naslouchal – v jedné chvíli mě napadlo, ţe takhle se otec dívá na dceru uchvácenou novou hračkou, ale pak jsem tu myšlenku zavrhla. Ostatně neměla jsem čas uvaţovat o výrazu jeho tváře. Uţ mám několik druhů pivoněk, asi pět, ale ještě si pořídím další, mám je hrozně ráda, jen je s nimi potíţ, ţe začnou kvést aţ tak dva tři roky po vysazení, ale já to vydrţím, těším se, jak budou krásné, a mezi nimi kosatce, uţ tam nějaké mám, takové temně modré aţ do černa, to je úţasná barva, to bys nevěřil, a kolem ty pivoňky v různých odstínech – od bílé přes růţovou po rudou, no nádhera. A další terasu jsem osázela rododendrony, ale některé asi přesadím, napadlo mě, ţe budou lepší v té části zahrady, kde jsou duby, tam se těm mým rodouškům bude dařit, a ještě musím nějaké koupit, aby to šlo barevně k sobě, víš, mám třeba rododendron, který má jméno po našem pěstiteli – Bohumil Kavka, je úplně temně fialový, a k němu chci dát růţový, a taky Azurro, ten je fialový, ale světlejší, dovedeš si představit tu nádheru, aţ jednou vyrostou, jejich větve se prolnou a teď to všechno pokvete. A keře – vysadila jsem komule, pustoryl, samozřejmě bezy a taky sazaník a kamarádka mi slíbila další ibišky... Byla jsem prostě k nezastavení. Michal upíjel víno, pojídal cukroví, které jsem pro něj upekla, a poslouchal mé nekonečné vyprávění. Dokonce vypadal, ţe ho to zajímá, ţe skutečně vnímá, co říkám. O to víc se spouštěla stavidla mé výmluvnosti, aţ byly láhve dopité a miska s cukrovím prázdná. „Promiň, Michale, jsem asi cvok, vůbec jsem nechtěla tolik mluvit, myslela jsem, ţe budeš povídat ty, a pak tě nepustím ke slovu.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205263
„To nic,“ usmál se, „náhodou to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Poslouchat povídání o něčem, co neznám a co ty, jak vidím, miluješ a navíc tomu asi i dost rozumíš. Štědrý večer je pro mě nejhorším dnem v roce, jsem ti vděčný, ţe jsi povídala a já nemusel přemýšlet...“ Zarazil se, zvadl, najednou měl obličej plný smutku. „Stalo se ti něco zlého? O vánocích?“ Pohlédl na mě, v očích slzy. „Stalo. I kdyţ s vánoci to tak úplně nesouviselo. Nezlob se, nechci o tom mluvit. Moţná někdy v budoucnu, ale teď ne. Je to všechno pořád ţivé.“ „Promiň, nechtěla jsem vyzvídat. Kaţdý z nás má v sobě nějakou bolest. Kdybys potřeboval, přijď a povídej. Nemám ve zvyku vykládat dál to, co mi kdo svěřil. Ber mě jako kamarádku, spoluţačku, jako sestru.“ Usmál se, tvář stále staţenou. „Jestlipak víš, ţe jsem do tebe byl kdysi zamilovaný? Asi tak ve druhém ročníku. Nevíš, viď? Ty sis mě nikdy ani nevšimla.“ Zrudla jsem. „To máš pravdu, mně některé věci prostě nedocházely. Spoluţáci byli pro mě něco jako bráchové, takoví ti protivní, co si z holek dělají jen legraci. Dneska je mi to skoro nepochopitelné a směšné, ale byla jsem hrozně dlouho dětská a naivní.“ „Já vím,“ povzdechl si Michal. „Nebyl jsem sám, komu ses líbila. Ty sis nikdy nevšimla, jak po tobě kluci jedou. Nestála jsi o nás. Kočičky byly jiné. O ty jsem zase nestál já. Z mé strany to byla taková poetická nenaplněná studentská láska. I já jsem byl dost naivní. A dlouho. Ţivot mě poučil. Krutě.“ „Můţu ti nějak pomoct, Michale?“ „Ne. Nikdo nemůţe. A nezlob se, nechtěl jsem ti zkazit sváteční večer.“ „Nic jsi nezkazil,“ řekla jsem vesele. „Teď si dáme kávu, přinesu ještě další cukroví a pak ti na počítači ukáţu pár svých kytiček.“ Ukázala jsem. Michal se díval, kytky mu zjevně nic neříkaly, ale pozemek ho zaujal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205263