HISTORICKÝ
NÁBYTEK
Sedací nábytek Sedací nábytek pravěkých kultur se nezachoval, lze však soudit z některých nálezů na užití kamenných sedadel, později pravděpodobně i dřevěných špalků.
Egypt
Židle s rákosovým výpletem sedáku, Egypt, Nová Říše
Renysenebovo křeslo, ebenové dřevo a slonovinové destičky, rákosový jemný výplet sedáku, Egypt, cca 1450 př. n. l.
Stoličky s koženými popruhy místo sedáku, tvarované nohy jsou spojeny lubem ze zkosených příček, Egypt, Stará Říše
Nejstarší vyobrazení najdeme na malbách a reliéfech starého Egypta a hmotnými doklady jsou hrobové soubory, v nichž je nábytek proveden ve skutečné nebo i zmenšené velikosti. Nejprostším typem sedacího nábytku byly stoličky složené z čtvercové nebo okrouhlé dřevěné desky, do níž byly ve vyvrtaných otvorech zasazeny nohy. Odlišnou konstrukci měly stoličky s koženým nebo vyplétaným sedákem, ty byly sestaveny ze čtyř silných soustružených sloupků, ve spodní části spojených zadlabanými příčlemi. Židle byly podobné konstrukce, sloupkové nohy byly tvarovány jako zvířecí tlapy a začepovány do masivního rámu, opatřeného hustým rákosovým výpletem. Polokruhovité opěradlo bylo složeno ze svislých prkének, které byly zapuštěny jak v zadní části rámu sedáku, tak v horním rámu opěradla. Opěradlo pak bylo zpevněno ještě klínovitými opěrkami začepovanými rovněž do rámu sedáku. Tato konstrukce židle pak byla v podstatě převzata v různých variacích všemi dalšími kulturami.
Antika
Nejtypičtějším sedacím nábytkem antiky je skládací stolička a nůžkové křeslo. Jak jsme již poznali u jiných typů antického nábytku, byly velmi často hotoveny z kovu. O židli v Řecku nazývané „klismos“ s výrazně projmutými a rozestupujícími se nohami se někteří autoři domnívají, že byla odvozena od tehdejších sedel (Prez), ale egyptská židle, kterou můžeme považovat za archetyp židle, tomu vůbec nenasvědčuje. Tyto židle, pokud můžeme věřit soudobým vyobrazením, měly konstrukci zhotovenou z tvrdého dřeva, které umožnilo odlehčené tvarování všech prvků. Jejich tvar, zejména prohnutá zádová opěrka a projmuté nohy, prozrazují současně snahu o vyvážené stabilní provedení. Z vyobrazení nelze bohužel odvodit provedení spojů – viditelné terče v jejich předpokládaných místech mohou naznačovat masivní válcové čepy – kolíky z tvrdého dřeva, ale také jen ozdobné kovové terče kryjící vlastní čepový spoj. Konstrukci skládacích stoliček umožnilo užití koženého sedáku a kovových zkřížených nohou spojených kovovými příčlemi a otáčejících se na čepu umístěném ve středu křížení.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205004
SEDACÍ Od této skládací stoličky pak bylo nepochybně odvozeno nůžkové křeslo – „sella curulis,“ které mělo nohy tvarované jako zvířecí již pevné, nepohyblivé. Nemělo rovněž zádový opěrák a podle dochovaných vyobrazení byl sedák opatřen ještě volně položeným polštářem. Ve starém Římě se typy sedacího nábytku rozrostly o různé účelově tvarované typy křesel – nejtypičtějším byla „cathedra“ – vysoké polouzavřené křeslo s plnými područkami a zády. Tato křesla sloužila především významným osobám. Plné stěny složené z prkének se přímo nabízely k pokrytí rafinovanou výzdobou, ve které byla použita slonovina nebo mozaika. Dochované kusy pocházejí ovšem až z pozdně římského, resp. raně křesťanského období. Proto je pod tímto pojmem zahrnuto několik typů sloužících obřadním účelům – jako např. katedra sv. Petra, hranaté křeslo archaického tvaru, které věnoval císař Karel Lysý v roce 875 papežům. Podobá se spíše nízkému trůnu – jeho konstrukce se skládá z kubického sedáku a hranatých a řezbami zdobených masivních sloupků, z nichž zadní jsou prodlouženy a drží opěrák tvořený obloukovou otevřenou arkádou a zakončený velkým trojúhelníkovým štítem. Přední strana sedáku je zdobena reliéfně vyřezávanými slonovinovými destičkami, lícní plochy dřevěných prvků pak inkrustacemi. Dřevo bylo původně pobito zlatým plechem a ještě zdobeno drahými kameny. Na bocích sedáku jsou velká kovaná oka, která prozrazují, že křeslo bylo určeno také jako nosítka (obr. str. 134). Naopak Maximiliánova katedra dochovaná v sakristii dómu v Ravenně představuje vysoké křeslo s obloukovitými zády, jehož celá konstrukce je tvořena čtyřmi hranolovými sloupky, mezi nimiž se nacházejí široké příčky tvořící rámy pro deskovité obdélníkové výplně. Celá plocha katedry je zdobena reliéfní řezbou, výplně pak vloženými destičkami ze slonoviny, které jsou drženy stupňovitými lištami spojenými na pokos. Téměř neviditelné spoje jsou provedeny u základní konstrukce na masivní čepy (klíny), u výplní na pero a drážku. Konstrukce těchto křesel je v zásadě shodná s kons trukcemi jiných obřadních křesel – trůnů, a svou důkladností předznamenává cestu vývoje konstrukce stojatého skříňového nábytku.
NÁBYTEK
Stolička se zbytky rákosového výpletu, příklad jednoduchého profánního nábytku, Egypt, Nová Říše
Římská skládací stolička, bronzová konstrukce, kožený nebo plátěný potah byl snímatelný
Biskupské křeslo (katedra zv. Maximiánova) cedrové dřevo, slonovinové destičky s vyřezávanými reliéfy postav světců 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205004
HISTORICKÝ
NÁBYTEK
Gotika
Skládací stolička, bukové dřevo, Figdorova sbírka, Itálie 15. stol.
Francouzské gotické křeslo – trůn, nábytkový kus určený pro zvláštní příležitosti, pocházející z Figdorovy sbírky, 15. stol.
Gotický sedací nábytek tvořila běžně především lavice patřící k základnímu vybavení obytných prostor. Netvořila ji vždy plně dřevěná konstrukce, často byla použita jen dřevěná nebo kamenná deska umístěná na výstupcích v okenní nice, jak zcela běžně nacházíme v tehdejších panských obydlích. Kamenná výklenková sedátka byla také běžná v kostelech, zejména v oltářním prostoru, jako pontifikální sedille, ale najdeme je také např. v průjezdech bran, radnic či jiných profánních staveb. K sedění a často i spaní se používaly truhly, které byly rozestaveny podle stěn. Konstrukce běžných lavic hotovených jak z tvrdého, tak i z měkkého dřeva (podle regionu) byla shodná jako u stoliček – do obdélné dřevěné desky (fošny) byly zapuštěny v oválných nebo hranatých otvorech čtyři silné nohy rozvírající se do stran, aby se dosáhlo potřebné stability. Teprve v pozdní gotice se nohy lavic vyvinuly v silné plné stěny zapuštěné velkými obdélnými čepy do desky a pro větší stabilitu spojenými trnoží. Nelze zapomenout na židle, přežívaly formy třínohých židlí, s trojúhelným sedákem, jehož opěrák byl tvořen svislými sloupky. Z nůžkových křesel byla také odvozena konstrukce skládacích židlí oblíbených v 15. století a zřejmě převzatých z Itálie, často velmi důmyslná. Sloužily většinou jako pracovní a nazývaly se „faldistoria.“ U jednoho typu byly zkřížené nohy uspořádány čelně, jedna sada pak byla prodloužena a tvořila zádovou opěrku svázanou nahoře příčným poutcem, druhá sada nesla sklopné sedadlo. Dole pak byly nohy spojeny rovněž příčkou. Druhý typ, který se uchoval v bývalé Figdorově sbírce ve Vídni, je zhotoven z plochých prken. Sedadlo spočívá na dvou skládacích kozách, k němu je připojen opěrák, který je tvořen dvěma úzkými hranoly a třemi příčnými prkénky a šikmé, ploché područky. Celek je spojen pouze pohyblivými silnými čepy z tvrdého dřeva, které výrazně přečnívají z otvorů. Křeslo patřilo k luxusnímu vybavení, užívané bylo především pánem nebo paní domu, dřevěné stoličky a židle byly určeny dětem a níže postaveným členům domu. Používaly se dva základní typy křesel: otevřené s nízkým, často polokruhovým opěrákem, plynule přecházejícím do područek neseným svislými sloupky, a z něho odvozené s jednoduchou plochou zádovou opěrkou. Obě varianty na jednoduché konstrukci, kde nohy byly vzájemně propojeny plochými vyřezávanými příčlemi. Druhý typ byl vysoký polouzavřený klasického tvaru trůnu či pozdější lenošky. Konstrukce tohoto typu křesla si podržela i nadále vysoký skříňovitý tvar, tedy čtvercového sedáku na plné podnoži kubického tvaru, jejíž plné boky byly prodlou-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205004