to rovnalo ceně jednoho z domů, které dostaly sestry. Špatně jsem skrýval zklamání. Otec si toho všiml a naklonil se ke mně. „Myslíš, že máš málo?“ „No… peníze jsou dobrý.“ „A nejsou zanesené v katastru nemovitostí. Dostaneš ještě něco mimo protokol. Dám ti svou knihovnu.“ Moje zklamání teď muselo být více než zjevné. Jak asi vypadá otcova knihovna? Pokud vím, četl jen výpisy z účtů. Pochybuju, že by měl v knihovně díla, která se dají zpeněžit. Nicméně jsem poděkoval a snesli jsme dar do auta. Byla to intarzovaná nízká komoda a v ní na dvě stě svazků. Otec mi kladl na srdce, ať je nevyhazuju. Že v nich nechal mládí. Odvezl jsem si knihovnu domů, přelétl tituly na hřbetech a zjistil, že jde o české klasiky a běžnou beletrii posledních padesáti let, tedy nic cenného. Ani mě nenapadlo knihy prolistovat. Nejradši bych je odnesl do sběru, v antikvariátu bych za ně nic nedostal. Ale zatím
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204930
nepřekážely a měl jsem pěkný kus nábytku. A také jsem choval respekt k otcovu přikázání. Sestry se změnily. Upustily od svých ideálů. Možná v nich vyhřezly otcovy geny a odkaz měl dopad i na jejich bílá roucha. Nové bydlení je motivovalo do té míry, že dokázaly galvanizovat slabiny svých divadelních průvodců, vdaly se a otěhotněly. Mohly si dovolit i zahradníka. Najednou otcův mamon nebyl nemravný. Najednou nevadil. Mně vadily ony, cítil jsem se ukřivděný. Už mě nepotřebovaly ani jako otloukánka, svůj protektorát vykonávaly nad ochočenými manžely. Jako běžné matrony. Jakápak emancipace, kdeže básnické čajovny; chystaly se vařit dětskou výživu.
100
O pár měsíců později se na břehu říčky Ötztaler Ache v Tyrolských Alpách našel sportovní komplet, běžecké boty Salomon, ledvinka s doklady a DNA našeho otce. Před časem tady našli sněžného muže z doby kamenné. Otce nenašli. Možná jim to bude trvat dalších pět tisíc let. Nicméně jeho totožnost byla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204930
zjištěna mimo vši pochybnost, svršky u vody nemohly být výmluvnější než klobouk a hůl Friedricha Tiersche, poslance říšské rady, jež potvrdily identitu českého sokola, který se utopil na témže místě před sto padesáti lety. Je to nejspíš takové ztracené místo, kde končí obrozenci a sběrači lovci. Otcovo zmizení tím bylo stylové a v zákonné lhůtě jej prohlásili za mrtvého. Matka za něho nechala sloužit mši u svatého Gotharda, poslední rozloučení bez hlavního účastníka. Bylo to docela milé. Aspoň tu nevládla ona ztišená klaustrofobie krematoria s oponou a železniční vlečkou pro rakev. Ovšem těžko by se hledal tak vzdálený nájemce zádušních pozemků jako náš otec. Spíše bych si představil karavanu velbloudů procházet uchem jehly. Krom toho jí nic nedal. Ani nezanechal dary žebrákům a farářům, aby urychlil propuštění své duše z očistce. Já osobně jsem se dál cítil zkrácený ve svých právech. Sestry zamáčkly slzu. „Budiž mu země lehká,“ upustila Jana samodruhá.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204930