MĚLAS TO VĚDĚT
Robert se zasmál: „Zatraceně, ty bych rád prošmejdil i já.“ „Juliana jsi nepřivedl?“ zeptala se Grace. Viděla nejnovější představení v jeho divadle, náročnou a inovativní interpretaci Kafkova Procesu, o níž by si s ním strašně ráda popovídala. „Bohužel,“ řekl Robert, „je na konferenci v Taperově fóru v L. A. Kde máš ty toho svého? Zahlídl jsem ho během dražby.“ „Ále, odvolali ho zpátky do nemocnice.“ Pozorovala starý známý záchvěv v Robertově tváři. Objevoval se vždycky, když zmínila slovo nemocnice v souvislosti se svým manželem. „Dobrý bože,“ pronesl svou repliku Robert. „Jak to jenom vydrží?“ Grace vzdychla: „Jde o to, co se pro ty děti dá udělat. O zlepšení.“ „Copak tam bývají nějaká zlepšení?“ „Ale ano,“ řekla. „Ne tak rychlá, jak by si jeden přál. Ale stává se to.“ „Nechápu, jak dokáže každý den jenom procházet těmi dveřmi. Když tam ležela Julianova matka – měla rakovinu tlustého střeva…“ „To je mi líto,“ zareagovala Grace automaticky. „Ano. Strávila tam asi měsíc před čtyřmi lety a pak několik tý dnů před koncem. Když bylo po všem a my kráčeli naposledy ven, říkal jsem si, doufám, že do téhle budovy už nikdy znovu nevstoupím. Kamkoli se podíváš, číhá bolest, bolest a zas jen bolest.“ Ano, ano, pomyslela si s profesionálním soucitem. Kdyby tu byl Jonathan, odpověděl by Robertu Conoverovi, že ano, jsou to silné emoce, ale on se cítí poctěn tím, že může být lidem nablízku v těch chvílích vypětí, kdy mají tendenci uzavírat se do sebe a posílat všechny pryč, protože se jim stala ta nejhorší věc na světě, nejhorší, jakou si vůbec dokážete představit, a děla se jejich synovi nebo dceři. Jonathan by řekl, že možná není v jeho silách to dítě, svého pacienta, vyléčit, ale aspoň mu to může trochu ulehčit, například zmírnit 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204895