98
mu prosazování vlastních zájmů. Takříkajíc ruku v ruce s tím šlo i stále výraznější posilování pozic a vlivu vojáků na úkor politiků. Symbolem tohoto vývoje se stal pár Hindenburg–Luddendorf. Pokud na vývoj mezinárodní politiky před rokem 1914 nahlédneme z pozic teorie Johana Galtunga, pak se jako hlavní rys vývoje mezinárodní politiky již od počátku posledního desetiletí 19. století jeví strukturální nesmiřitelnost mezi statutárními a revizionistickými státy. Ta se neustále zvýrazňovala, a tak bylo jen otázkou času, kdy přeroste i v přímé násilí, proto také tehdejší mír byl stále více mírem negativním, byl pojímán pouze jako nepřítomnost války. Nabýval podoby času, který zbýval do vypuknutí ozbrojeného násilí, přičemž průmyslová a mobilizační síla hlavních aktérů tehdejší bipolarity dávala tušit, že rozsah blížícího se konfliktu a jeho ničivá síla budou mít rozměr do té doby naprosto nebývalý. Nakonec první světová válka vešla do dějin jako první válka totální, při které se mobilizovaly všechny dostupné zdroje a život všech zúčastněných států dosáhl do té doby nevídaného stupně militarizace. Válka v Evropě probíhala na dvou frontách – východní a západní. Zmíníme-li její vojenskou charakteristiku, nebyla na rozdíl od původních optimistických očekávání ani rychlá a ani snadná. Jednou z hlavních příčin byla skutečnost, že od samého počátku války byl zmobilizován tak vysoký počet vojáků, že už na rozdíl od minulosti (a hlavně od napoleonských válek a od dalších válek 18. a 19. století) nebylo možné rozhodovat v dobře připravených a překvapivých manévrech. Naopak, bylo nutné vést vleklou válku, během které mnoho bitev skončilo bez jasného vítěze a navíc s obrovskými ztrátami na obou stranách. Vojenské síly válčících stran byly natolik vyrovnané, že až do roku 1918 nebylo možné dosáhnout rozhodujících průlomů. O výsledku války nakonec rozhodla schopnost mobilizovat lidské, ekonomické a vojenské zdroje v zájmu dosažení vítězství. Německo v tomto směru v posledním roce války přecenilo své síly, naopak dohodoví Spojenci potom, co do války vstoupily také USA, dokázali zmobilizovat více sil a vyhrát poslední rozhodující bitvy (Keynes, 1920). Spoušť, kterou po sobě tato válka zanechala, se nakonec stala faktorem, který velice silně ovlivnil řadu pozdějších hodnocení. Někteří autoři pod vlivem kolosálních ztrát dospěli k závěru, že první světová válka ve skutečnosti žádné velmoci příliš neprospěla, že všichni její hlavní aktéři by bývali mohli jen vydělat na tom, kdyby se jí dokázali vyhnout (Sobek, 2009). Dále se v dílech předních autorů můžeme dočíst, že válka nebyla ani tak výsledkem dobyvačných nebo ofenzivních záměrů, jako spíše
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204878
99
vzájemného strachu z toho, že protivník by mohl zaútočit jako první, a tím získat strategickou výhodu (Hart, 1930, s. 29–30). Válka byla oficiálně ukončena dne 11. listopadu 1918, a to podpisem příměří u Compiégne. Její politické a diplomatické ukončení je zakotveno v mírových smlouvách podepsaných ve Versailles, St. Germain-en-Lay, Neuilly (všechny 1919) a v Trianonu a v Sevres (obě 1920). Německo bylo prohlášeno za hlavního viníka války, muselo rozpustit své vojenské námořnictvo, nesmělo mít vojenské letectvo, ani tankové jednotky, byly mu uloženy vysoké poválečné reparace. Významným výsledkem války byl zánik dvou velkých impérií (Rakouska-Uherska a Osmanské říše). V důsledku toho se vytvořila řada nových států, mezi nimi i Československo, Polsko a Jugoslávie. V Rusku ke konci války proběhla říjnová revoluce (1917) a byl vytvořen první komunistický stát. Novým prvkem mezinárodního uspořádání se stala Společnost národů, od níž se očekávalo, že zabrání opakování dalších ničivých válek. A v neposlední řadě nastoupil nový balancér světové politiky – Spojené státy. Připomenutí hlavních charakteristických rysů první světové války plně potvrzuje první Galtungův závěr, že válka ve velkém rozsahu zhoršuje možnosti pro uspokojování lidských potřeb. Vždyť celkové ztráty během této války dosáhly téměř 10 milionů mrtvých a 23 milionů raněných (Thomas, 1999). Toto obrovské, do té doby naprosto bezobdobné lidské utrpení mělo závažný a dlouhodobě nepříznivý dopad i na ty, kteří válku přežili, způsobilo řadu těžkých traumat, jež dlouhodobě postihla celou jednu generaci lidí, kteří ji zažili, a významně ovlivnila i osudy těch lidí, kteří se narodili až po jejím skončení. Ovlivnila také přístupy k otázkám války a míru, což je námětem navazující kapitoly.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204878
3. Meziválečné období ve znamení pohybu od pozitivního míru přes negativní mír až po nejkrvavější válku lidských dějin Tato kapitola je věnována období dvaceti let mezi dvěma světovými válkami a sestává ze šesti hlavních částí. Její úvod představuje hlavní teoretické proudy a jejich význam pro hodnocení dějin 20. století. Zaměřují se především na realismus, idealismus, konstruktivismus a kritické teorie. Součástí úvodu je také tabulka, která představuje nejvýznamnější události, které budou hodnoceny v navazujícím textu. Druhá část této kapitoly připomíná první světovou válku a její význam pro mezinárodní bezpečnost na počátku 20. století. Hlavní pozornost se zaměřuje na vysvětlení jejích příčin, připomenutí jejího průběhu, hlavních bitev a také na mezinárodní uspořádání, které z této války vzešlo. První část této kapitoly je věnována prvnímu desetiletí 20. století, jež se neslo ve znamení převahy pozitivního míru. Zastavuje se především u zlomových událostí a klíčových dokumentů, jimiž byly Wilsonova vize nového mezinárodního uspořádání, mírové smlouvy, vytvoření Společnosti národů, izolace sovětského Ruska a historický význam Malé dohody. Druhá část kapitoly připomíná klíčové milníky cesty k pozitivnímu míru, jakými byl zejména Dawesův plán, Ženevský protokol, konference v Locarnu a zejména Briand-Kellogův pakt jako vrchol meziválečného pozitivního pojetí míru. Třetí část kapitoly se zabývá zlomem meziválečného uspořádání, kterým byl nástup německého revizionismu a agresivního expanzionismu, nešťastnou politikou usmiřování v podání Velké Británie a Francie, mnichovskou dohodou a manévrovací oportunistickou politikou SSSR. Čtvrtá část hodnotí celé meziválečné období ve světle hlavních teoretických inspirátorů Raymonda Arona a Johana Galtunga. První východiska byla koncipována především na základě metodologického odkazu Edwarda Carra (1967). Jejich prvním společným jmenovatelem je snaha zaměřovat se na hlavní příčiny (rational causes), které
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204878