98
mu prosazování vlastních zájmů. Takříkajíc ruku v ruce s tím šlo i stále výraznější posilování pozic a vlivu vojáků na úkor politiků. Symbolem tohoto vývoje se stal pár Hindenburg–Luddendorf. Pokud na vývoj mezinárodní politiky před rokem 1914 nahlédneme z pozic teorie Johana Galtunga, pak se jako hlavní rys vývoje mezinárodní politiky již od počátku posledního desetiletí 19. století jeví strukturální nesmiřitelnost mezi statutárními a revizionistickými státy. Ta se neustále zvýrazňovala, a tak bylo jen otázkou času, kdy přeroste i v přímé násilí, proto také tehdejší mír byl stále více mírem negativním, byl pojímán pouze jako nepřítomnost války. Nabýval podoby času, který zbýval do vypuknutí ozbrojeného násilí, přičemž průmyslová a mobilizační síla hlavních aktérů tehdejší bipolarity dávala tušit, že rozsah blížícího se konfliktu a jeho ničivá síla budou mít rozměr do té doby naprosto nebývalý. Nakonec první světová válka vešla do dějin jako první válka totální, při které se mobilizovaly všechny dostupné zdroje a život všech zúčastněných států dosáhl do té doby nevídaného stupně militarizace. Válka v Evropě probíhala na dvou frontách – východní a západní. Zmíníme-li její vojenskou charakteristiku, nebyla na rozdíl od původních optimistických očekávání ani rychlá a ani snadná. Jednou z hlavních příčin byla skutečnost, že od samého počátku války byl zmobilizován tak vysoký počet vojáků, že už na rozdíl od minulosti (a hlavně od napoleonských válek a od dalších válek 18. a 19. století) nebylo možné rozhodovat v dobře připravených a překvapivých manévrech. Naopak, bylo nutné vést vleklou válku, během které mnoho bitev skončilo bez jasného vítěze a navíc s obrovskými ztrátami na obou stranách. Vojenské síly válčících stran byly natolik vyrovnané, že až do roku 1918 nebylo možné dosáhnout rozhodujících průlomů. O výsledku války nakonec rozhodla schopnost mobilizovat lidské, ekonomické a vojenské zdroje v zájmu dosažení vítězství. Německo v tomto směru v posledním roce války přecenilo své síly, naopak dohodoví Spojenci potom, co do války vstoupily také USA, dokázali zmobilizovat více sil a vyhrát poslední rozhodující bitvy (Keynes, 1920). Spoušť, kterou po sobě tato válka zanechala, se nakonec stala faktorem, který velice silně ovlivnil řadu pozdějších hodnocení. Někteří autoři pod vlivem kolosálních ztrát dospěli k závěru, že první světová válka ve skutečnosti žádné velmoci příliš neprospěla, že všichni její hlavní aktéři by bývali mohli jen vydělat na tom, kdyby se jí dokázali vyhnout (Sobek, 2009). Dále se v dílech předních autorů můžeme dočíst, že válka nebyla ani tak výsledkem dobyvačných nebo ofenzivních záměrů, jako spíše
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204878