hrdelní zavrčení. „Už bude v kině. Poradíte mi, jak se nejrychleji dostanu na Kendall Square?“ Snažila jsem se mu to vysvětlit co nejjednodušeji, ale zdálo se mi, že mě nechápe. Vypadal opravdu rozrušeně, a jak spěchal chodbou a v běhu se se mnou zdvořile loučil, nevěřila jsem, že to stihne nebo že tam vůbec trefí. Když jsem sklízela svoje věci a umývala hrníčky, vykonstruovala jsem si v hlavě příběh, podle kterého přišel Skandar naschvál, aby mě tu potkal. Ne kvůli tomu, že by mě sám chtěl poznat, ale aby věděl, s kým tráví jeho žena tolik času, aby si mě prohlédl. Třeba — copak to nebylo aspoň trochu možné? — o mně mluvila s podobně neskrývaným, překotným vzrušením jako já o ní. To je na lidech to nejdivnější: tolik toho ví, tolik spolu komunikují, a stejně je jim všechno tak strašně nejasné a ve výsledku jsou všichni izolovaní a neschopní. I když se něco snaží říct, říkají to špatně, anebo to říkají nepřímo, nebo vyloženě lžou, někdy proto, že lžou vám, ale stejně často i proto, že lžou sami sobě. Sirena se mnou ostatně o Skandarovi skoro nemluvila. Říkala jsem si, že když o něm nemluví, tak na něho asi ani nemyslí. Chápala jsem ho jako fakt, možná dokonce i trochu nejednoznačný fakt. O své práci mluvila tak otevřeně, o svých úzkostech a představách, o vlastnostech nejrůznějších materiálů, o složitých pocitech ohledně svých videí. Bála se, že ať už ji přitahují, nebo znechucují, zajímají ji jen proto, že je to zrovna v módě, čemuž jsem rozuměla. Říkala, že to je jedna z věcí, kterou na mně obdivuje, že mě módní vlny nezajímají, že dokážu následovat svoje instinkty s takovým klidem. Neřekla jsem jí, že nemám jinou možnost, byla jsem její chválou rozechvěle potěšená. Nebo mluvila o Rezovi — to zbožňovala, o jeho neuváženostech, vtipných poznámkách, špatně naposlouchaných slo-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204783
víčkách („Maman, co to znamená ‚člověk člověku vlakem‘?“), příhodách z jeho raného dětství. Mluvila dokonce i o svém mládí, o obrovské rodině s tolika sourozenci a despotické matce, která byla odmala hluchá na jedno ucho a podle toho i výřečná, jako by si musela vynahradit zvuky, které se k ní nedostaly, záplavou svých vlastních, a taky o otci, poddajnému, jak říkala, jako camembert v létě. Mluvila o tom, jak si byli blízcí s nejmladším bratrem — který se povahou tolik podobal Rezovi — a jak bouřlivý vztah měla s o rok a půl starší sestrou, která toužila po rodině, ale nikdy se neprovdala a svému synovci dusivě projevovala bezmeznou lásku, kdykoli k tomu měla příležitost. Vykládala o svém dospívání, o tom, jak s batohem na zádech procestovala jihovýchodní Asii, jak se na severu Thajska tak strašně zkouřila, že strávila skoro týden omámená v chatrči ve vesnici poblíž Čiang Mai, kde ji její tehdejší přítel musel nutit, aby vůbec něco snědla a vypila, a zůstala tak naživu. O tom všem mluvila; o manželovi skoro nikdy. Co jsem si měla myslet? Když už se o něm zmínila, bylo to v souvislosti s Rezou, nebo když vykládala o něčem, co podnikali všichni tři společně, třeba o chvilce angličtiny u večeře nebo o pozorování trnuch v akváriu, anebo v souvislosti s praktickými věcmi, ve kterých byl zjevně hrozný. Skandar přišel o dvě hodiny později, Skandar na to úplně zapomněl, Skandar nezaplatil účet, Skandar ztratil účet/klíče od auta/telefonní číslo. Když mluvila o těchhle jeho slabých stránkách, zněla vyčerpaně, napůl chápavě a napůl zoufale, a své krásné rty měla sevřené ve zvláštním trpkém výrazu. „Určitě se ti to na něm líbí,“ řekla jsem jednou, když mi vysvětlovala, proč na třídní schůzku ani jeden z nich nedorazil: dostal to za úkol Skandar, který na to údajně zapomněl a šel místo toho na přednášku na univerzitu. „Není to jeden z důvodů, proč sis ho vzala?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204783
„Tehdy jsem to milovala,“ ona na to. „Zdál se mi tak nezávislý. Ale časem tě to začne unavovat, chápeš.“ Taky byste na něj možná neměli jednoznačný názor. Když jsem se toho pátečního večera vrátila domů, oba jsem si je vygooglovala. Zpětně se divím, že jsem to neudělala už dřív, ale teď si uvědomuju, že jsem nechtěla vědět, co si o nich myslí svět, co si myslí o ní. Chtěla jsem, aby byla moje, stejně jako dioráma Emily Dickinsonové, bez nějakého vně existujícího světa před a po. Všichni chceme takový život, beze zmatku a bez bílého šumu, bez deformujících zrcadel. Takže vyhledat si je na internetu byla jednoznačně chyba. Byli tam, spolu na fotce z nějakého večírku vedle jakéhosi dlouhovlasého chlápka se špičatým nosem a rezavým sametovým sakem; byl tam Skandar na diskuzi o Raymondu Aronovi a filozofii dějin, vyfocený za dlouhým stolem se jmenovkou před sebou, uprostřed řeči, se zavřenýma očima a rozmazanýma gestikulujícíma rukama; byla tam tmavá fotka Sireny z uvedení její instalace Elsinoru, jak v ruce drží skleničku šampaňského a upírá pohled na fotografa, vážná a rozladěná, v úzkých kalhotách, na vysokých podpatcích, vlasy vyčesané do drdolu a sepnuté jídelními hůlkami. Některé odkazy vedly k jeho esejům ve francouzštině, kterým jsem nerozuměla, na seznam profesorů francouzské École normale supérieure, k novinovým článkům o Sireniných výstavách — převážně o dvou, té elsinorské a nějaké o dva roky dřívější, opět všechno francouzsky. Když jsem klikla na „přeložit stránku“, dostalo se mi vtipného mišmaše syntaktických a gramatických chyb, přičemž některá slova byla očividně přeložená úplně špatně — vskutku lekce z nemožnosti mezikulturního přenosu — ale bylo zjevné, že Sirenině práci se dostává přehnané, až nepříjemné chvály. Jedna recenze třeba nebásnila ani tak o pozoruhodné konstrukci Elsinoru, jako spíš o sérii videí, která ji doprovázela. V tom podle autora spočívala
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204783