v hale, jak jsem se na něj usmála? Tak teď potřebuju, abys mi pomohl se ho zbavit. Je naprosto jasné, že jsem se do tohohle průšvihu dostala vlastní hloupostí. I recepční si to myslí. Vlezu do postele a popadnu Kafku. Ruce se mi klepou. Můj obdivovatel nepřestává bušit do dveří, jako by věřil, že když to bude dělat dost dlouho a dost hlasitě, přiměje mě to, abych se mu složila do náručí. Najednou mi už nepřipadá tak báječné být předmětem touhy. BUCH… znepokojovalo ho, že rozeznává… BUCH… v těchto obtížích následky oné degradace… BUCH… do podřízeného postavení, čehož se obával… Když bušení konečně utichlo, vydechla jsem. Dveře vydržely. Přitiskla jsem si Kafku na prsa jako štít a usnula.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204771
kapitola 8
V
sedm hodin jsem v hale první, vlasy mám ještě vlhké ze sprchy. Během další půlhodinky se z pokojů pomalu trousí ostatní. Zřejmě si moc nedělají hlavu s tím, že mají zpoždění. Když se vydáme do studia, Simon si cestou stěžuje, že nemá pokoj s koupelnou. „Můžeš používat tu mou,“ nabídnu mu. Legračně se na mě podívá. „Možná tě vezmu za slovo.“ Ve studiu zatím Olivieriho asistentka zastrkuje bambusové hole do hranatých držáků, takže vytvářejí jakýsi improvizovaný les se světle hnědým papírovým pozadím. Nenápadně sleduji Lisu a Olivieriho, jestli se k sobě nějak mají, ale oba se tváří, jako by se sotva znali. Třeba se Emanuel plete. Stejně si skoro nedovedu představit křehkou Lisu v objetí tohohle medvěda. Posadím se, abych si nechala udělat make-up. Simon si mě prohlíží, zatímco vyfoukává Lise vlasy. „Víš, někoho mi připomínáš!“ zakřičí, abych ho slyšela přes hukot fénu. „Tobě taky, viď?“ zahuláká na něj Emanuel. „Mladou Jane Birkinovou. Všichni jsme si to říkali, když jsme s ní začali pracovat!“ Takže to je ta „labirkin“. Jane Birkinová. Je to člověk, ne zvíře nebo věc. To je tedy úleva. „Kdo to je?“ předejde mě Lisa se stejnou otázkou, takže aspoň vypadá hloupě ona, ne já. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204771
„To nejúžasnější stvoření, co se kdy narodilo v Anglii.“ Emanuel se zašklebí. Pochybovačně se zadívám do zrcadla. Nejúžasnější stvoření? Simon zvedne fén do vzduchu a koukne se na mě. „Vlastně máš pravdu, jasně. Ale na tu jsem já nemyslel. Pamatuješ se na Maartje?“ Vypne vysoušeč úplně. „Maartje? Ta byla božská,“ protáhne zasněně Emanuel. „Ale nepřipadá mi, že by si byly podobné.“ „Kolem lícních kostí? A nos?“ Simon začne vyhlazovat Lisiny vlasy. Všechna ta srovnání mě trochu rozčilují. Mám je brát jako poklony, nebo urážky? „No ovšem, Maartje byla blondýna – seď klidně, zlato, prosím.“ Simon zvedne Lisinu bradu. „A vůbec, co se s ní stalo? Jeden rok byla na všech obálkách, a pak najednou – fuč.“ Emanuel nabírá maličkým kartáčkem černý prášek. „Co se s ní stalo? Myslím, že se nechala zbouchnout. Nějakým muzikantem. Teď je nejspíš zpátky v Holandsku s kupou dětí kolem. Pamatuješ, jak pekla takové ty malé koláčky a nosila je vždycky všem na focení? Byla sladká.“ „Jo, to je škoda,“ souhlasí Simon. „Vy chudinky nemáte moc – jak se to říká? – dlouhou životnost,“ povzdychne si Emanuel a vyzkouší na ruce odstín pudru. „Myslíš dlouhou kariéru,“ opraví ho Simon. „Proto jsem se nikdy nestal modelem,“ povzdychne si dramaticky Emanuel. Všichni vybuchneme smíchy. Lisa jde na řadu jako první. Má bílé šortky s bílou halenkou a zaujímá různé pozice před bambusovými tyčemi. Asistentka popobíhá kolem okraje papíru a míří Lise do tváře puštěný větrák. Lise vlasy vlají do obličeje, oči jí slzí a bezmocně zamrká, aby je chránila před náporem vzduchu. „Dělej, otevři oči!“ zařve Olivieri. „Nemůžu. Jsem citlivá na vítr,“ zasténá Lisa. Rozhodnu se nechat oči otevřené za každou cenu. Olivieri se skloní za kamerou, udělá otráveně pár snímků a pak se narovná. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204771