JCh: Jaký byl život lingvisty za minulého režimu? Co bylo obtížné? Ovlivňovala tehdejší situace lingvistiku v něčem pozitivně? — Já jsem byl členem komunistické strany až do té bratrské invaze v roce 1968. Vždycky jsem měl tendenci vystupovat proti autoritář ství, proti pozici síly, kterou většinou v různých obdobích využívali jak ředitelé Ústavu pro jazyk český v Akademii, tak i někteří ve doucí pracovníci bohemistiky na fakultě. V té době zejména profe sor Havránek byl všemocný, už mu ani tolik o funkčnost v jazykové kultuře nešlo, ale měl veškeré pozice. Co znamená to zneužívání moci, jak moc chutná, bylo ale vidět i na těch dalších. Celá epocha byla charakterizovaná omezením mezinárodních kontaktů, trochu volnější byla druhá půlka šedesátých let. Mně se v roce 1965 po dařilo dostat asi na dva tři týdny do Spojených států, protože jsem dostal pozvání z RAND Corporation, kde se tenkrát pracovalo na závislostní gramatice pod vedením D. G. Hayse a Jane Robinsonové, se kterými jsem se spřátelil, stejně jako s Pavlem Garvinem, ten v Los Angeles pracoval na University of California. V roce 1969 jsem ce lých deset měsíců pracoval v Grenoblu, kde bylo význačné centrum strojového překladu. Ovšem pak v sedmdesátých letech jsem se mohl jen tu a tam podívat do Německa, třeba jako turista na ten známý devizový příslib, takže jsem tam přednášel vlastně ilegálně. Až teprve v osmdesátých letech jsem mohl oficiálně aspoň na pár dní vycestovat do Švédska, dvakrát zase (jako turista, ale s přednáš kami) do Spojených států, potom i do Francie a jinam. Po invazi v roce 1968 postupně samozřejmě došlo i u mě k pro hlédnutí (které začalo už o řadu let dřív), takže jsem se proti tomu režimu stavěl, jak jen to šlo. Heslo, které platilo pro celou naši pra covní skupinu, bylo „neustupovat jim v ničem, kde si to vysloveně nevynutí“. Tenkrát právě Pavel Novák říkal, že je to u mě obrat, ale že je lepší obrat v tomhle směru než v tom opačném, ke kterému tenkrát pochopitelně docházelo, například u profesora Horálka a u Jana Petra. Mezi naší skupinou a Janem Petrem žádná shoda ne byla. Něco takového sice říkala v prvním svazku Rozhovorů doktorka Marie Těšitelová, ale to ji klame paměť. Já jsem si vědom toho, jak paměť může člověka zklamat, proto taky když jsem si připravoval – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204692