Teď bude muset obdarovat někoho jiného. Nervózně vylovil mobil z kapsy. Ahoj Emily, řekne. Nebo líp: Čau Emily. Tady je Nick. Nemáš na mě chvíli? Můžu se na skok stavit? Při té představě se mu zpotily obě ruce. Věděl přece, že Emily už tři lidi odmítla, u Rashida toho byl dokonce svědkem. Ale já to udělám jinak. Najednou věděl, co řekne. Bylo to nasnadě a neporuší tím pravidla. „Prosím?“ Emilyin hlas byl drsný – buď byla rozespalá, nebo nachlaze ná. Na hodiny už Nick ani nepomyslel – sakra, sakra. V první chvíli chtěl zavěsit, ale to by vypadalo ještě hůř. „Čau Emily.“ Odkašlal si. „Promiň, že ruším tak brzy, ale potřeboval bych s tebou na chvíli mluvit.“ „Teď?“ To neznělo moc nadšeně. „No jo, teď by to bylo… fajn.“ „A o co jde?“ Nick se chtěl zeširoka dostat k vrcholnému závěru ‚Chci ti darovat svět‘, ale Emily už pokračovala. „Aha, já už vím – ta otravná cédéčka, co? Už jsi něco zjistil? U mě byl včera už třetí člověk, který mi jedno z nich chtěl vnutit. Všichni jsou straš ně tajuplní.“ Nickova pečlivě promyšlená řeč se během vteřiny zhroutila jako dome ček z karet. Teď už vůbec netušil, co jí má říct. „Nicku, jsi tam ještě?“ „Jo. Ehm… Proč jsi vlastně vždycky řekla ne?“ „Ze stejného důvodu jako ty, myslím. Mně se ty tajnosti okolo nelíbí. Kromě toho s tím vždycky přijdou takoví divní týpci, od těch já nic ne chci.“ Nick zavřel oči. Málem se zařadil do fronty k divným týpkům. „Takže?“ pokračovala Emily. „Co ses dozvěděl?“ „Nic. Promiň. Já jsem chtěl něco jiného…“ „Aha. A co?“ Nick měl pocit, že mu někdo vysál mozek. Zoufale se chytil první myš lenky, která se chytit nechala. „Volám kvůli… Adrianovi. Adrianovi McVayovi. Nemáš náhodou jeho telefonní číslo?“ Ticho na druhém konci linky znělo zaraženě. Nick se za svou hloupost nenáviděl.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204617
„Myslíš toho hubeného blonďáka, co pořád vypadá trochu vyděšeně? Toho, jehož táta spáchal suicidium?“ Teď na chvíli oněměl Nick. ‚Spáchal suicidium‘ – odkdy se Emily vyjad řovala takhle? „Jo. Jeho otec se zabil.“ „Já znám Adriana jen od vidění. Jak tě napadlo, že mám jeho číslo?“ No, jak vlastně? Nick se opřel čelem o zeď nejbližšího domu ve velkém pokušení o ni hlavou mlátit. „Jen tak. Myslel jsem si, že se znáte. Tak jsem se asi mýlil. Promiň.“ Za chvíli už bude moct telefonát ukončit, což ho na jednu stranu uklid ňovalo a na druhou stranu ne, protože to nebyl žádný povedený hovor. Ještě jednou to zkusil zachránit: „A jak se vlastně jinak máš? Už máš ho tovou práci na chemii?“ Ticho. Emily pravděpodobně uhádla, co tahle náhlá změna tématu zna mená: nouzové řešení. „Tak ven s tím, Nicku, co vlastně chceš?“ Věnovat ti Erebos. Nebo aspoň slyšet tvůj hlas. „Vždyť jsem ti to říkal, Adrianovo číslo.“ Auvajs, neznělo to trochu hru bě? „Promiň, já si myslel, žes ho jednou doučovala, ale to jsem se mýlil.“ „Jo.“ Emilyin hlas zněl, jako by mu uvěřila. Štěstí. Teď se u ní v pozadí ozval nějaký hluk, pak to zašelestilo, jako by zakrývala mikrofon na mo bilu. Pak se znovu ozvala. „Nicku, musím končit. Za půl hodiny mě vy zvedne táta a já musím ještě s něčím pomoct mámě.“ „Eh. No jasně. Pěkný zbytek neděle.“ Nedostal se ani o krok dál. Do dvanácti musí být v aréně a teď už bylo sko ro devět. Potřebuje sehnat Adriana. Otevřel na mobilu telefonní seznam a prošel jméno po jménu, možná měl někdo z jeho kamarádů s Adrianem něco společného. Zastavil se u Henryho Scotta. Henry hrál taky basketbal – a chodil s Adrianem do třídy. Bingo. Po druhém zazvonění to Henry zvedl. „Čau. Hele, nemáš číslo na Adriana McVaye?“ „Jasně. Počkej chvíli.“ Henry nadiktoval Nickovi číslo na pevnou linku, což nebylo úplně ideální, ale bylo to jedno.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204617
„Co po něm vlastně chceš?“ Poté, co mu Henry tak ochotně pomohl, mu Nick mohl jen těžko říct, aby si tu svou zvědavost strčil někam. „Ale, mám něco, co bych mu chtěl dát.“ Okamžitě poznal změnu v Henryho chování. „Je to něco, co bys mohl dát i mně?“ Ale ale. Nick se zazubil. „No, teoreticky…“ „Je to zvenčí hranaté a uvnitř kulaté a stříbrné?“ Teď už Nick vyprskl smíchy. „No jistě.“ „Tak to u mě najde lepší využití. Adrian to už jednou odmítl. S ním bys jen ztrácel čas.“ Takže měl posel zase pravdu. Bylo skutečně možné, že nikdo z Nickem vybraných kandidátů o Erebos nestál? Ale proč, když tu hru vůbec ne znali? „No dobře. Když myslíš, tak to dám tobě. Kde bydlíš?“ „Gillingham Road. Můžeme se ale sejít na půl cesty!“ Henry zněl neoby čejně horlivě. „Tak jo. Tak se sejdem na stanici Golders Green, ta musí být blízko, ne?“ O půl hodiny později změnila Nickova kopie Erebosu majitele. Henry byl připravený slíbit cokoli: naprostou mlčenlivost, udržení tajemství, dis krétnost; žádné otázky, žádné pochyby, jen snaživé přikyvování. Měl vlastní notebook a hořel nedočkavostí, aby mohl hned začít. Nick se ne mohl zbavit pocitu, že Henry už zhruba tuší, o co jde, ale nezeptal se ho. Vlastně mu to bylo jedno, hlavní bylo, že získal novice. Henry se pobaví a Nick se bude sám sebe u každé jedničky, kterou potká, ptát, zda to je ta jeho jednička.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204617