96
telegraficky komentář: „Práce je netradiční, není v ich-formě, příběh je zma‑ tečný / až pesimistický. Nedosta‑ tečně! / Nech podepsat od rodičů!!“ („Slohový úkol pro pana Sládka“). Když promlouvají lidé kolem ní, vázaný verš nahrazuje sonda do hulvátství všednodenní češtiny, která si nezadá s Novotného kolá‑ žemi odposlechnutých průpovědí, svou urputností pak připomene poslední sbírku Bohdana Chlíbce, vydanou v témže nakladatelství: „no to v tý vaně není rez! / tak saj‑ rajt ze zahrady: asi to jsou jahody / ale prosímtě: kde bys teďkon vzal jahody? / co? / jako krev? jak by se tam vzala? / paradajky to sou / no jako rajský jabka, třeba Bendula vařila čalamádu / to určitě…“ („Stopy ve vaně“). U ironie ale Fišer nezůstává, vždy se snaží poslat báseň výš. Někdy přetěžuje klíčové verše, aby dosáhl specifického, expresivního dojmu: „a pak už ji jen beze slova rozklepával / hadí řízek by to ne‑ přežil / až z ní teklo to jeho peklo ten jeho jed / do smršti smršťoucí to nezapomene“ („Pod viaduktem“). Vedle Chlíbce se nabízí srovnání také s Martinem Pochem, který přetěžování obraznosti a jazyka také často využívá. Záznam jakoby odposlechnutých řečí má v sobě zřetelnou stylistickou stopu, není pouze přehlídkou ad absurdum zřetězených hlášek, ale má zároveň ambici prokreslit scénu: „Proč nejdeš do chatky? / — paní učitelko — / Ubytujte se, za půl ho‑ diny je nástup na dřevo. / — paní učitelko, už tam není postel — / Jak to, vždyť je vás přesně.“ („Večer bude táborák“). Za oddílem „Říkali jí Bendulka“ je krátké intermezzo „Truchlov vprostřed války“ a pak následuje „Jarmark na Božepoli“. Božepole je bájný střed světa, místní tržiště,
které je ve všech řečech a kam všichni spějí jako k poslednímu soudu. Jeden by se takto stylizova‑ nými básněmi začal stejně rychle opájet jako nudit, kdyby stačilo jen rozpoznat, odkud vítr vane. Ale Fi‑ šer vždy dokáže udělat krok navíc, stočit se do jiné jazykové roviny, dovede zaujmout nejen stylizací, ale také ornamentem, který pak působí jako únik, transcendence: „Jak deštní větrem ukradený chodci / Jsi tu můj podzime / jak měsíc mrakem překvapený v noci / Jste tu vy sny mé“ („Dnes jsme se učili o básníkovi z našeho kraje“). Okolo básní Olgy Stehlíkové je nebývalý ruch. Ostrou kritiku sklidily ještě před vydáním sbírky od Štěpána Noska, naopak oslavně o nich mluví Karel Piorecký, pro kterého jsou Týdny jednou z nejvý‑ raznějších sbírek roku, a také další ohlasy jsou převážně pozitivní. Týdny jsou stylově uceleným, byť ne jednolitým sledem básní zachycujících každodennost. Netypický je široký rozmach básní, pronášených charismatickou mluvčí, která strhává pozornost nejen na odpozorované reálie, ale i na vlezle vševědoucí tón, který jako by otravoval: „báseň je nyní rétoricky exklamativní / jdeš raději na nákup / nakoupit se musí / zejména v pondělí / protože o ví‑ kendu — no to se to všecko sní!“ („Pondělí“). Ironie tu není něčím výjimečným, ale tím, čeho se nelze zbavit, co protivně předurčuje směr textu, což vytváří úzkost. Lyrické i epické eskapády jsou toliko příležitostí pro rea‑ lizaci řečových gest, kterými je před námi doslova šermováno: „neštěstí chodí po horách časně ráno / pokud ho ovšem nesveze otec mužně na skútru / cestou k případu / případy se dějí k osmé
jako na zavolanou / to jde dcera horské služby každodenně do školy túrou / rumové večírky s kofolou zhacené“ („hory ve středu /skica/“). Stehlíkovou v tomto nelze přehléd‑ nout ani zaměnit. Skutečně novým způsobem zpřítomňuje ani ne každodennost, jako banalitu. Podle mého názoru nejde jen o kýčové kupení stereotypů ve stylu seriálu Vyprávěj, jak se vyjádřil Nosek. Civilní uvolněnost jazyka nese u Stehlíkové charakteristický afekt, který je tím podstatným a který scénu až nepříjemně nasvěcuje. Nadhled, který je pro básníky všednodennosti typický (nad čím jiným už mít nadhled než nad všednodenností?), je v mnoha bás‑ ních natolik zvýrazněn, že váhám, mám-li jej ještě nazývat nadhledem a jestli trochu nepřerůstá v hysterii. Na jednu stranu je vidět snaha o komponování celku, sbírka je dělená do oddílů po dnech, nadpisy mívají různé poznámky v závor‑ kách, autoreferenční poznámky jsou časté i v textech. Na můj vkus se však až příliš mnoho básní za‑ bývá nevěrou, žárlivostí, prázdno‑ tou sexu a podobně. Vztahy nejsou analyzovány, ale prožívány — a my si připadáme trochu trapně, když je nám nad míru expresivně popisován výsledek něčeho, co nemáme možnost posoudit: „ještě mi to říkej / ačkoli to zní falešně a / přestože se díváš bokem / na to, jak mě hladíš / jak horký hrnek celou dlaní / až skřípeš rumpálem čelisti všecky lži chci slyšet / z přerušovaných polibků čtyř cizích kyčlí“ („*** /kytarová píseň k ohénku/“). Poslední citovaný verš navíc ilustruje typickou polohu erotična v Týdnech, tedy silácky přehnanou a v podstatě vůbec ne erotickou.
Autor je básník.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204522