„Jak můžeš jíst?“ zeptá se ho Rhea. „Je snídaně.“ „Tebe to nijak nezasáhlo? Nerozhodilo? Nevymlelo?“ Lars položí šálek s kávou a párkrát poklepe prsty na stůl. „Snažím se na to nemyslet. Jednoduše se snažím myslet na to, co je třeba udělat.“ „Jako ve videohře.“ „To není ani fér, ani hezké.“ „Ty o tom mluvíš, jako by to byla otázka volby. V tobě to snad nehlodá? Neděsí tě to? Já jsem vyděšená. Děda má plnou hlavu nejrůznějších válečných představ. Má v sobě spoustu nahromaděné zloby. Vzpomínám si, jak se na mě, když jsem byla ještě malá, jednu chvíli díval s láskou a něhou a za okamžik najednou zuřil. Ne kvůli mně. Na mě se vlastně nikdy doopravdy nezlobil. Spíš byl zoufalý. Zoufale vzteklý, takový byl každou chvíli. Vždycky prudce zvedl obě ruce do vzduchu a ptal se, co jsem to proboha vymyslela. ‚Jak tě mohlo napadnout, abys dělala něco takového?‘ V tu chvíli ale okřikoval celý svět. Když jsem byla o něco starší, říkal, že pohled na mou tvář mu připomíná nekonečnou hloubku lidství a všechno, co zmizí pokaždé, když nás někdo navždy opustí. A že přitom musí myslet na lidi, co se dokážou podívat dítěti do tváře a ublížit mu, a na to, co proti tomu my ostatní můžeme dělat. A pak začal mluvit o holokaustu. Jak nacisti stříleli děti do hlavy před očima rodičů, aby si dokázali, že se povznesli nad ubohou lidskou dobrosrdečnost a že se z nich stali supermani, jak jim tvrdil Hitler. Jak na břehu Dunaje svazovali celé rodiny ocelovou strunou, takže stačilo zastřelit jen jediného z nich a utopili se všichni. Jak je plynovali. Házeli do jam a zasypávali ještě živé vápnem…“ „Rheo, tohle musí přestat,“ zašeptá Lars. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204482