Henrietta se zatvářila zklamaně a její upřený pohled to prozradil. »Neptáš se dobře – jako bys to nepovaţovala za důleţité. Změnila ses – myslíš na jiné věci.« »Řekni mi, co máš na mysli, a já se tím budu zabývat.« »Opravdu o tom popřemýšlíš? Tím si chci být nejdřív jistá.« »Své myšlenky beze zbytku neovládám, ale vynasnaţím se,« odpověděla Isabel. Henrietta na ni mlčky zírala a pokoušela tím Isabelinu trpělivost tak dlouho, aţ se nakonec naše hrdinka zeptala: »Chceš říct, ţe se budeš vdávat?« »Nejdřív musím vidět Evropu!« odvětila Henrietta. »Čemu se směješ?« pokračovala. »Chci říct, ţe pan Goodwood přijel na stejném parníku jako já.« »Á!« reagovala Isabel. »Tak to jsi řekla správně. Hodně jsme si spolu popovídali. Přijel za tebou.« »To ti prozradil?« »Ne, neprozradil mi nic, tak jsem to právě poznala,« chytře prohlásila Henrietta. »Mluvil o tobě moc málo, a já naopak hodně.« Isabel vyčkávala. Při zmínce o panu Goodwoodovi malinko zbledla. »To mě na tebe moc mrzí,« podotkla nakonec. »Mě to těšilo a líbilo se mi, jak naslouchá. Takovému posluchači bych mohla povídat dlouho. Byl tak klidný, tak pozorný, všechno jako by hltal.« »Cos mu o mně říkala?« zeptala se Isabel. »Prohlásila jsem, ţe vcelku jsi to nejlepší stvoření, co znám.« »To mě moc mrzí. Uţ tak o mně smýšlí aţ moc dobře, neměl by dostávat ještě další povzbuzení.« »Hrozně touţí po troše povzbuzení. Mám před sebou jeho tvář a ten upřímný zaujatý pohled. Nikdy jsem neviděla ošklivého muţe, který by vypadal tak hezky.« »Je dost prostoduchý,« ujistila ji Isabel. »A není tak ošklivý.« »Velká vášeň můţe z člověka udělat prostoduchého.« »Není to velká vášeň, jsem si dost jistá, ţe ne.« »Neříkáš to ale s velkou jistotou.«
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204442