Peníze nejsou všechno (Ukázka, strana 99)

Slováků. Hodila jsem očkem po Kušovičovi. Se skloněnou hlavou poslouchal ředitelku, která mu něco říkala do ucha. Nebylo divu, v salonku byl pořádný ruch, hosté se překřikovali a hlasitě se smáli.

Potom zdvihl hlavu, pokývl Grečnárové a usmál se na ni. Takovým způsobem, že jsem nabyla přesvědčení, že ti dva spolu něco mají.

I ředitelce zářila tvář. Ať mi nikdo neříká, že ti dva spolu nespí, pomyslela jsem si trochu zklamaně. Když jsem položila na stůl poslední misku a zamířila zase do kuchyně, i Grečnárová už mířila kamsi pryč. Když procházela kolem mne, povzbudivě zašeptala: „Jde vám to skvěle!“ a pokračujíc v chůzi, ještě se otočila a ukázala mi zdvižené palce. Měla na sobě hedvábnou halenku, která zvýrazňovala její opálenou pokožku. K tomu bronzu přišla asi při lyžování v Alpách. Její štíhlá postava v obepnuté černé sukni a na vysokých podpatcích byla velmi sexy. Vypadala fakt dobře.

V kuchyni jsem skoro vrazila do Števa. „Dej si pohov,“ odrazil mě v poslední chvíli. „Nejsi nějaká přemotivovaná?“ usmál se. „Šéfka ti slíbila speciální odměny, nebo co?“ „Bodly by.“ Sedla jsem si na židli u dveří. „Peněz není nikdy dost, nemyslíš?“ „Už i tebe ovládl démon mamonu?“ dobíral si mě. „A kde je zdraví, štěstí, láska? Ha?! Na kterém místě tvého žebříčku?“ pokračoval, zatímco servíroval na obrovský skleněný tác stehno z divočáka prošpikované uzenou slaninou. Vonělo přenádherně. „Zdraví, štěstí, láska,“ vzdychla jsem a zakroutila očima. „To jsou sice pěkné věci, ale i tak jsou všechny podmíněné penězi, nemyslíš?“ Vyskočila jsem ze židle a zamilovaně jsem hleděla na tu masovou delikatesu. „Nedáš mi kousíček? Tuhle opečenou kůrku, co?“ šťouchla jsem do něho. Števo odřízl malý kousek a strčil mi ho do úst. S očekáváním se na mne zadíval. „Jedna báseň!“ vykřikla jsem upřímně, když se mi všechny ty 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204343

chutě dostatečně poválely na jazyku. „Jsi fakt génius!“ „Však to mám i na papíře!“ Števo měl na mysli své vítězství v gastronomické soutěži v Dubaji. Diplom za jeho skvělé umístění visel na stěně u kuchyňských dveří. „Jak jsi to udělal?“ zadívala jsem se na tu horu masa. „To bys ráda věděla, co?“ cvrnknul mě do nosu, oblizujíc si prsty. „Už předevčírem jsem to potřel hořčicovou marinádou a potom jsem to nechal stát v ledničce,“ vysvětloval, jakoby příprava divočiny byla ta nejjednodušší věc na světě. „Chce to mletý černý pepř, majoránku, cibuli, česnek, potom se to pěkně pomaloučku peče v troubě, obložené další cibulí, mrkví, bramborami, žampiony, a před dopečením se přidá zelená paprika. To je celé tajemství,“ vykládal ochotně. „Vypadá to fantasticky,“ uznala jsem, když navrch položil pěkně vykrájené červené ředkvičky. „Ti Rusáci se poserou, až to uvidí!“ „V Maďarsku ve Vesprémské župě je jedna vesnice. Csesznek.“ Podíval se na mne, aby si byl jistý, zda mě to opravdu zajímá, nebo si z jeho práce nestřílím. „A?“ vyzvala jsem ho, aby pokračoval. „No,“ poškrábal se na temeni hlavy střenkou nože, „hodně se tam loví, a odtud je i tenhle recept...“ „To nemyslíte vážně,“ vběhl do kuchyně Mojmír. „Já tam lítám jako raketa a vy si tu vesele klábosíte!“ podíval se na nás a začal si čistit utěrkou mokrou košili. „Jeden debil mě polil,“ vysvětloval pohoršeně. Števo mu rychle strčil do pusy kousek masa.

Mojmír ho rozkousal, spolkl a zavzdychal. „Óóó, blahoslavený pane! To je jiná!“ „Zanesu jim to a potom bude, doufám, chvíli pokoj,“ řekla jsem a kývla hlavou k salonku. „Pijí jako duhy. Dnes v noci tu bude pořádně veselo,“ usmál se 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204343

Mojmír, když odložil utěrku. „Panebože! Doufám, že nepozvrací všechny pokoje,“ pokřižovala jsem se. „Kušovič je ve svém živlu,“ usmál se ještě Mojmír. „Ředitelka říkala, že jsou to jeho klienti z Tater. Prý tam k němu jezdí už víc než deset sezon. I s rodinami. To jen teď mají pánskou jízdu. Všichni jsou to pořádní pracháči. Byznysmeni,“ zhodnotil trochu závistivě. „Krakovská může litovat. Chudinka! Kdyby věděla, o jakou příležitost přišla!“ Števo si odfrknul.

Zvědavě jsem se na něj podívala. Neznala jsem tu číšnici tak dobře, abych věděla, o čem mluví. Věděla jsem jen, že je přibližně stejně stará jako já. Možná o nějaký ten rok starší. Chodila dost zmalovaná a na mne působila dost lacině. „Ty to nevíš?“ podíval se na mne Števo. „Jejím snem je ulovit si nějakého zazobance a nadobro skončit s prací. Podle vzoru té vaší Dariny,“ ušklíbl se pohrdavě. „Ale vždyť ona se do toho svého Tamira opravdu zamilovala, nebo ne?“ „To určitě!“ zakroutil očima Števo. „Chtěla jsi říct do jeho kreditky,“ utrousil sarkasticky, ale moc přesvědčivě to neznělo. Spíš závistivě. Jakoby to každá žena, která se vdala za majetnějšího muže, udělala jen pro peníze. Neměla jsem ráda takové kategorické házení všech žen do jednoho pytle. I když jsem sama měla často nervy ze všech boháčů a automaticky jsem je považovala za burany jen proto, že na tom byli lépe než já.

Mojmír kopl do dveří a my jsme vešli mezi tu třídu úspěšných a už i dost opilých chlapů. Při pohledu na pečenou divočinu, kterou jsme jim položili na stůl, obdivně výskali a věnovali nám bujarý aplaus. „Charašó, Danko! Ty óčeň balšój málčik!“ vyřvával chlap blízko mne. Sliny mu odletovaly na všechny strany.

Zrak mi zabloudil ke spokojenému Kušovičovi. Usmíval se pod 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204343