i českými médii proběhly zprávy zprostředkované například Lékaři bez hranic, jak hrůzné věci se v Bangui odehrávají a v jak strašných podmínkách tam lidé živoří. Francouzi měli v Bangui generální štáb a druhá silná posádka sídlila v Bouaru. Soriano přiletěl právě z Bangui. Obyčejní lidé v Bozoum ale to, že se tu objevil tak významný vojenský představitel, nijak nereflektovali. Z vrtulníků měli samozřejmě velké pozdvižení, něco takového se tu často nevidí. Ale kdo přesně je uvnitř, nad tím nepřemýšleli – pro ně byl jeden Francouz jako druhý. Hlavně, že už tu byli! Slavili jste nějak příjezd Francouzů vy mezi sebou? Nic zvláštního mi neutkvělo, kromě toho, že jsem zase po nějaké době opravdu dobře spal. Ale jak bylo pravidlem, určitě jsme snědli něco dobrého italského a bezpochyby jsme měli zmrzlinu – jako vždycky, když k tomu byla nějaká záminka! Na skypu s Lídou (18. prosince 2013): V: Lidé odešli, zítra začíná škola! Bohu díky! L: Takhle rychle návrat do normálu?! Vy jste skvělí. Jen se probudím – a hned zírám!
Opravdu zase hned začala škola? A začaly fungovat i další misijní instituce – kostel, sirotčinec, internát, dispenzář? Pokud si vzpomínám, škola zatím nezačala. Obnovit běžný život ve městě chvíli trvá – než lidé dorazí domů, než se „zabydlí“, než spočítají škody. Spousta lidí byla ještě poschovávaná v buši okolo města, muslimové zůstávali v mešitě, protože se všude po okolí potloukala Antibalaka. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204233
Ostatní aktivity na misii ale fungovaly průběžně, v kostele se každý den sloužila mše, podle možností sester fungoval i dispenzář. Problém měly spíš instituce ve městě. Naštěstí nikdo, koho jsem znal, při dosavadních střetech nezemřel, ačkoli snad každý oplakával nějaké své známé nebo příbuzné. Spousta mých žáků také prodělala nepříjemná onemocnění a jedné mé studentce, Ange, se vracely těžké malárie. Kromě ní ovšem na tom díky Bohu nikdo z „mých“ dětí nebyl nijak zle. Navázali jste kontakt s mezinárodními organizacemi, aby vám pomohly vplout do normálního provozu? Aurelio denně obesílal s aktuálními zprávami štáby vojsk, OSN, Evropskou unii a nevím koho všeho ještě. A dělal to dál. Ale jinak nebyl důvod teď někoho urgovat, i když bylo jasné, že se brzy budeme muset spojit s OSN a dalšími kvůli pomoci lidem z vypálených vesnic a zničených domů. Teď k tomu ale nebyl akutní důvod: byli tu přece Francouzi – a my na ně spoléhali, že si se situací poradí. Z Aureliova blogu (19. prosince 2013): Noc byla klidná: první noc bez uprchlíků, bez hluku, bez věčného kašlání, bez pláče dětí. Imám mě požádal, abych mu pomohl s pohřbem jedné ženy, bojí se Antibalaky. Obrátil jsem se na francouzské vojáky, jestli by nás mohli při pohřbívání doprovodit. Pak jsem ještě šel do nemocnice pro jednoho zraněného a vzal ho na letiště, kde čekalo letadlo Červeného kříže. Odveze ho do Paoua k Lékařům bez hranic. A potom jsem jel se sekretářem prefektury na setkání s Antibalakou. Našli jsme je v poklidu, skutečně téměř neozbrojené. Mohl jsem si ově‑ řit, že ačkoli koluje mnoho zvěstí, jako že Antibalaka ukradla sedmi sethlavé stádo a že útočila na auto, všechny ty zprávy jsou falešné.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204233
(20. prosince 2013): Ráno odjíždím se sekretářem prefektury a s vojáky směrem na vesnici Kosso, ale jedeme po hrozné silnici. Máme tu schůzku s jednou ze skupin Antibalaky, se kterou jsme se zatím nesetkali. Vyslechneme je a vysvětlíme jim, o co se teď snažíme. Pak jsme se stavili ještě za muslimy. Ti pořád ještě žijí ve velkém strachu z útoku. Někteří si vymýšlejí incidenty: jeden mladý muž napří‑ klad tvrdí, že jeho auto zastavila Antibalaka a ukradla mu peníze. Vypravoval nám to několikrát – a ukradená částka byla pokaždé o něco vyšší. Věc jsme ověřili a ukázalo se, že ho Antibalaka nikdy nezastavila. Odpoledne proběhlo další dlouhé zasedání vyjednávací komise. Společně přemýšlíme a ověřujeme si různé fámy, které se šíří.
Zdá se, že se na tom všem leckdo snažil pro sebe ještě aspoň něco „trhnout“. Možná se někdo snažil obohatit, ale také chtěli před vojáky hodit špínu na ty druhé a narychlo ještě Antibalaku zdiskreditovat. Ukázat prstem na toho, koho právě považovali za nepřítele. Z některých historek muslimů přímo čišelo, jak moc se bojí, že Francouzi i Séléka odejdou, a oni tu zůstanou bezbranní, Antibalace napospas. Jenže ty jejich povídačky byly strašně chatrné. Ty, které se daly ověřit, se pak většinou ukázaly jako silně zkreslené a přikrášlené, ne-li zhola vymyšlené. Aurelia to ostatně dost vytáčelo, slyšel jsem ho na několik těch lhářů pěkně křičet. On je jinak velmi klidný, ale přece jenom je to Ital – a když mu někdo do očí lže, umí se ozvat. I se Sélékou a s vojáky jsem ho zažil diskutovat hodně hlučně. Ale na mě myslím nikdy hlas nezvýšil – a já jsem mu k tomu také, doufám, nedával podněty. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204233