Válka o Irák (Ukázka, strana 99)

Že to nebude nic snadného, ukázal hned první den bombardování, kdy nás do autobusů naložili asi po čtyřech hodinách čekání. Přes sto padesát natěšených novinářů se nasoukalo dovnitř a kolona se dala do pohybu. Půl hodiny nás vozili po ulicích Bagdádu, kroužili centrem a pak zase zastavili u ministerstva informací. Bez jediné zastávky: „Měli jste možnost vidět, že začátek americké agrese nijak nepoznamenal život ve městě. Lidé dál normálně žijí,“ vysvětlil nám ideový záměr výletu generální ředitel ministerstva informací Údaj al-Táí, když odrážel námitky novinářů, že takhle se pracovat nedá. Měl jsem výhodu, že vzpomínky na školní výlety byly v mé paměti poměrně čerstvé. Ale například Jack, dokonalý prototyp anglického džentlmena, který ani v Bagdádu nikdy neodložil dvouřadé sako a v klopě měl vždy kapesníček se stejným vzorem jako šátek v rozhalence, se s něčím takovým opravdu smiřoval jen ztuha.

Jediný Paolo, kameraman italské TVI zachoval duchapřítomnost a zeptal se řidiče: „Nestihl jsem si natočit jednoho slona, nemohli bychom to safari ještě jednou zopakovat? Rád zaplatím!“ Od té doby se program usadil, tento den byl dalším z dlouhé řady.

Vstát ráno v osm, po necelých sedmi hodinkách spánku, rychle se nasnídat a vyrazit na ministerstvo informací. Kdo má rád pevně naplánovaný život, ten by si v Bagdádu opravdu užíval. Ráno se odehrávalo podle přesně nalajnovaných osnov. Dokonce i snídaně měla pravidelnou skladbu, která se bohužel neměnila: okurky, rajčata, arabský chléb, spolehlivě postrádající jakoukoli chuť, vajíčka natvrdo a dvě kašovité hmoty – bílá, kterou místní nazývali jogurt, a hnědá, které říkali datlový med.

Kdo měl rád život plný zvratů a překvapení, musel se spokojit třeba se sázkami, jestli mu tentokrát zívající číšník přinese čaj, nebo jestli bude mít skvělý den a dostane dokonce i vymačkanou pomerančovou šťávu. Často ale všechny sázky propadly a číšník se buď vůbec neobjevil, nebo během pětimetrové cesty do kuchyně objednávku zapomněl a pak už náš stůl jenom okázale míjel. Potom nezbývalo než napít se až na pokoji vlastní vody.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204201

Tohle všechno jsme ale ten den přežili a nastupovala další fáze, tentokrát určená milovníkům překvapivých životních proměn. Dlouhé hodiny čekání před ministerstvem informací, na připalujícím slunci nebo uvnitř v budově. Tam skrz cigaretový dým člověk jenom obtížně rozeznával postavy míhající se na obrazovce necelé tři metry od něho a musel si tedy užívat jenom hlasitý arabský komentář reportérů alDžazíry. Ovšem vzdálit se se opravdu nevyplácelo, nikdo nikdy nevěděl, kdy konvoj opravdu odjede.

Iráčané dovedli k dokonalosti české přísloví: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“ Vyprávět by o tom mohl jeden z ruských novinářů. Po dlouhých hodinách přešlapování a váhání nakonec odběhl na záchod.

Než se vrátil, byl konvoj pryč. „Věděl jsem, že o nic nepřijdu,“ snažil se potom odvracet vtipy na svou adresu, když se dozvěděl, že jsme stejně jeli jenom do další nemocnice.

To byl totiž další znak spanilých jízd iráckého ministerstva informací – nikdo dopředu nevěděl, kam se jede. Dokonce i naši průvodci, kteří seděli rozeseti mezi námi v autobuse a hlídali, abychom netočili, co nemáme, tvrdili, že o cíli cesty opravdu nic nevědí.

Každopádně se pak začalo tvrdit, že základním předpokladem dobrého novináře v Bagdádu je zdravá prostata...

Seděl jsem stále na střeše a pozoroval to hemžení pode mnou, když konečně zazvonil telefon. Volali z Prahy kvůli otázkám. „Jede se,“ zařval v tu chvíli zespoda Petr. Opravdu, novináři utíkali do autobusu.

Vzpomněl jsem si na ruského kolegu a jeho urologickou anabázi: „Vstup nestihnu, musím jet, tu televizi musíme mít,“ oznámil jsem na Kavčí hory a zaklapl telefon. Do autobusu jsem to stihl taktak. Dosedl jsem a kolona se dala do pohybu. Zkontroloval jsem sestavu, byli tu opravdu všechny těžké váhy: Peter Arnett, Rageh Umar z BBC, fotograf James Nachtwey i al-Džazíra. Vidina neobvyklé reportáže táhla. To jsme ještě netušili, že to bude tak trochu jiná cesta, cesta proti času...

Začalo to hned první zastávkou, na jihovýchodním předměstí, uprostřed obytné čtvrti. Už zdálky jsme viděli stopy, že sem spadla bomba, a to poměrně silná. Vytlučená okna, opadaná omítka... „Tohle Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204201

asi nebude televize,“ pronesl jsem směrem k Petrovi, který jenom smutně pokýval hlavou. Ještě než autobusy zastavily, začal obvyklý závod. Hlavně arabští kameramani vyskakovali za jízdy z otevřených dveří a utíkali napřed, aby ulovili první záběry. Pak se za nimi vydalo klubko ostatních.

Celý ten cirkus, přes 150 lidí, se jako jindy vrhl na všechny místní, kteří se naskytli poblíž. Každý lovil informace, kde mohl. Kameramani a fotografové se mezitím snažili pořídit aspoň jeden záběr, na kterém by nebyl žádný novinář.

Taky jsme si našli svého člověka. Abú už měl naučené základní otázky, na které se ptal. Viděl jsem, jak nechápavě kroutí hlavou.

Pochopil jsem, když mi to pak přeložil do češtiny: „Spadla sem bomba, jedenáct mrtvých. Stalo se to už v noci na včerejšek, včera tu měla celá ulice smutek, byl pohřeb.“ Stejnou odpověď viditelně dostalo několik dalších kolegů a všichni začali neprodleně láteřit. „To si snad dělají legraci. Tady celou noc padají bomby, vypadnou oba televizní kanály a oni nás vezmou na místo, kam spadla bomba před dvěma dny,“ rozčilovala se prošedivělá produkční z britské ITN. Zašel jsem se podívat na místo výbuchu.

Všechno pečlivě uklizené, uprostřed ulice navršená úhledná hromada sutin.

Vrátil jsem se do autobusu. Předvčerejší zpráva a upravované sutiny, to opravdu nebylo na reportáž. Nezbývalo než doufat, že iráčtí propagandisté ještě nevyčerpali svou představivost a že se pokusí zabrnkat na strunu novinářské solidárnosti a uká-žou nám zasaženou televizi. Nebo alespoň jedno místo, kam bomby dopadaly poslední noc. ...Marná naděje. Autobus asi po půl hodině zamířil do brány, kterou zdobil nápis v arabštině a veselé kresbičky stromů a nejrůznějších zvířátek. „Domov iráckých dětí,“ přeložil to Abú, „to je dětský domov, pánové.“ Obrátil jsem oči v sloup. „Pěknej domov,“ bručel Petr, když se díval z okna na areál, kterým Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204201