žily a potom se vypravily do kina. Jedna vzpomínka mu teď překrývá druhou, ale obzvlášť dobře si vybavuje, jak tam jednou u ní byl s nějakými zbytky jídla od tety Ellen. Pak chtěl sušenku jako vždycky, jenže nejdřív potřebovala babička na záchod. Došla tam sama, ale když tam seděla, zavolala na něj. Oznámila mu, že je stará, a proto si tam už nedosáhne. Utřel ji a přitom z ní vyšel drobný zvuk. Podíval se na ni a ona mu věnovala pohled, který ho donutil zahodit toaletní papír do mísy. Prohlásil, že si jistě sama dokáže natáhnout kalhotky. Jenže ona nemohla. „Mám pod šatama holej zadek,“ vypadlo z ní nakonec. Pomohl jí do pokoje a do židle, ve které vždycky sedávala. Pak jí přes nahé nohy přehodil deku. Zeptal se jí, kdy chodívá pečovatelka. Jenže ta už tam prý byla, odpověděla babička a natáhla se po sušence. Měla v očích takový ten výraz. Onen výraz, o kterém vždycky mluvily teta Ellen a máma předtím, než uhnuly pohledem. Pamatuje si, jak se dlouho procházel po fotbalovém hřišti, než se odebral domů. Když tam přišel, seděla máma s tetou Ellen v kuchyni, pokuřovaly cigarety a zeptaly se, jak se má babička. Odvětil, že se má dobře a že je má pozdravovat. Potom se posadil ke stolu a po chvíli jako obvykle s mámou zamával tetě Ellen, která jim přes trávník 123
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204198
mávala z protějšího bloku. Neměl důvod o tom mluvit. Máma neměla babičku ráda, ale stejně jí pořád byla v patách, každý den, týden za týdnem, z jedné historky do druhé byly máma s tetou Ellen babičce v patách. Další z událostí, o kterých máma s tetou Ellen často mluvily jako o naprostém bezpráví, byla ta o jedné neděli za války, kdy máma s tetou Ellen strávily celý den vystřihováním z papíru. Byla to jedna z těch historek, které slýchal nejčastěji, a vyprávěly ji úplně stejně. Šlo o to, že vystřihovaly celý den, až měly špičky prstů zčervenalé a rozbolavělé. Pak všechny ty nádherné obrazce z papíru navlékly na nit a pospojovaly je do důmyslného závěsného systému. Zavěsily jej nad jídelní stůl, načež jejich dva bratry, kteří ještě bydleli doma, napadlo, že by na něj mohli střílet jako do terče. Máma s tetou Ellen se snažily babičku donutit, aby kluky zadržela, jenže ona si jen tak seděla s šálkem kávy na půl cesty k puse a chichotala se. „Chichotala se?“ optal se. „To si piš, že se chichotala.“ Představil si, jak si tam babička seděla s kostkou cukru mezi zuby a zvědavě pozorovala své dcery, které s pláčem pobíhaly okolo stolu. A pak babička zemřela a zemřela i máma a i jemu už bylo přes čtyřicet, a když po pohřbu doprovázel 124
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204198
tetu Ellen ke vchodu, vypadala jako křehký pták. To je trochu málo na to, aby se kruh uzavřel, přemítal a vykročil přes trávník mezi bloky k zadnímu schodišti a k sobě domů. Byt mu připadal prázdný. Seděl v kuchyni, čekal, až se káva přecedí, a myslel na mámu. Pořád cítil její blízkost a vzpomněl si, jak kolem ní bylo ke konci všechno zanícené. Jako kdyby netěsnila. Možná za to mohla rakovina, jenže jemu připadalo, že páchne kysele a že se jí třesou ruce. Pořád jí pobíhaly po přikrývce tam a zpátky; prsty jako tykadla. Vyprávěla o úplných maličkostech. Jak ji pokousal, když byl malý. Jak litovala, že se neodstěhovala někam dál. Vyprávěla o dědečkovi, a jak za ním jako malá hrozně ráda chodila jako ocásek a přihlížela, jak kolkuje pytle s bramborami. Dědeček promlouval s krávami, když je krmil i když jim myl vemena. Králíky choval úplně vzadu v chlévě, byli bílí i hnědí a za války se dobře rozmnožovali. Nechtěla, aby odcházel. Měl u ní zůstat sedět. Zneklidněla pokaždé, když se zvedl, aby si protáhl nohy. Nakonec si k ní lehnul. Pak to přišlo. Jak se máma s tetou Ellen jednoho dne vrátily ze školy a babička stála ve dveřích do chléva. Měla na sobě dědečkův šedý plášť na dojení a řekla, že mají jít s ní. Ve chvíli, kdy prošly okolo krav a dozadu do nejzazšího rohu chléva, otevřela babička dvířka jednoho z kotců králíkárny. Prohlásila, že králíci dostali 125
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204198