Pan štábní lékař se rozhodl pro úsměv. Přesněji: usmívala se jeho ústa. Očima byl už u další postele. „Měl jste štěstí,“ řekl. „Mohlo to zasáhnout i břicho.“ Bylo by mohlo. Bývalo by. Možná bude. Štěstí je proklatě relativní pojem.
Já, voják Kurt Gerson, jsem měl štěstí. Vyhrál jsem terno: pravé, nezpochybnitelné zranění znamenající návrat domů. Moje zranění sice nestálo výslovně na seznamu, který jsme se všichni naučili nazpaměť – o takových věcech se nemluví, ani já jsem o tom celý život nepromluvil –, ale moje vojenská služba skončila. O tom nebylo nejmenších pochyb. Propuštěn se ctí. S díkem od vlasti. Pravý, státně aprobovaný hrdina. Pokrytý slávou od hlavy k patě. Ať žije, hurá, hurá, hurá. Papíry už byly všechny pohromadě. Všechno vyřízeno. Včetně seznamu železničních společností, které mi měly zařídit cestu domů zdarma. V rubrice Potřebuje… berle někdo zeleným inkoustem pečlivě přeškrtl slovo berle. Nepotřebuje žádné berle. Měl štěstí. Všechno bylo vyřízeno a připraveno. Stačilo jen nastoupit do vlaku. Přesto jsem ještě zůstal v lazaretu. Déle než měsíc. Ze strachu. Kvůli trémě. Přidělili mi novou roli, den před mými osmnáctými narozeninami. Měl jsem hrát Kurta Gersona. Úplně normálního mladého muže, který se vrací z války. A nikdo si neměl všimnout, že je to jen role. Neměl jsem tušení, jak ji sehrát. Normalitu a muže. Dokud jsem byl doma, mohl jsem ji nacvičovat. Zkoušet ji. Před publikem, na kterém nezáleželo. Jako všichni začátečníci jsem svůj part zpočátku příšerně přehrával. Věděl jsem, jaký nechci být. Nechtěl jsem hrát roli, do jaké mě ve svých dopisech už obsadil tatínek, kde už jsem nebyl nachschrabsel, nýbrž syn hrdina. Vždyť já žádný hrdina nebyl. Potrefilo mě to. Měl jsem smůlu. Nebo štěstí. Podle toho, jak se na to kdo díval. Ještě jsem si musel připravit dobrou odpověď. Na otázku, kterou mi v Berlíně zcela jistě položí. Protože mi přece nechybí ani paže, ani noha. Protože nejsem ani slepý. Velmi zdvořile se mě budou ptát a přitom skrývat nedůvěru za hranou starost: „Jaképak to máte zranění? Vůbec nic na vás není vidět.“ Nemohl jsem odjet domů, dokud jsem nevěděl, jak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204197