přispívají absolutně ničím k jejímu udržování.“ Další potlesk a výkřiky. Te\ Cowley pozvedl list papíru. „Mám tady jejich takzvané ,Prohlášení nezávislosti‘. Není to nic jiného než výsměch onomu vznešenému dokumentu.“ Za dalších pochvalných výkřiků s divadelním gestem roztrhl papír. „Tahle mise dosáhne svého vrcholu v okamžiku, když zde přítomný vrchní velitel twainů, admirál Davidson, vystoupí po schodišti vzbouřeneckého města Valhally a přivítá tyhle marnotratné syny zpět do náruče národní rodiny. Amerika se rozptýlila po mnoha světech. Te\ přišel čas sehnat ta malá stádečka zase dohromady. Je načase posbírat a spojit jednotlivé kousky a v jednotě se stát znovu silnými,“ a ukázal na slogan na transparentu nad svou hlavou. Pak se obrátil k řadám nastoupených vojáků. „A kvůli dokončení té svaté mise se obracím k těmhle skvělým mladým lidem. Izajáš, žalm šest, verš čtvrtý: Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: Koho pošlu a kdo půjde? I řekl jsem: Hle, zde jsem, pošli mě. Koho pošlu na operaci Marnotratný syn? Kdo půjde?“ Všichni byli naučeni odpovědět: „Já půjdu. Pošlete mě! Pošlete mě!“ Kázeň mírně povolila, když námořníci a vojáci vykřikovali a jásali. Joe Mackenzie, který stál vedle Maggie, obdivně zabručel. „Cowley je sice pěkný slizák, ale pořád je to prezident.“ „A je pěkně prohnaný, doktore,“ odpověděla Maggie šeptem. „Tady si navnadí voliče tím, že konečně podniká něco proti kolonistům, zatímco kolonisty chlácholí tím, že mluví o naší misi jako o nějakém objetí.“ Mac vrhl pohled na těžce vyzbrojené twainy. „No, to bude nějaké objetí. Tohle nejsou žádné Santovy saně. Budeme mít štěstí, když nevyvoláme nějakou opravdovou válku.“ „K tomu nedojde.“ „No, a^ to dopadne tak či tak, svěřenou misi musíš splnit.“ „To je pravda,“ přikývla Maggie. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203985
Pochopitelně, že jakmile se ocitli na Dlouhé Zemi, byl přístup k jejich misi mnohem obezřetnější. Mnoho průkopníků Dlouhé Země, rozhodně přinejmenším první generace, opustilo Prvozemi přesně proto, že nesnášeli ústřední vládu, a tak se rozloučili se zemí, v níž byl tento vztah zakořeněn už od jejího založení. Co mohla prvozemská vláda nabídnout koloniím te\? Mohla vyhrožovat daněmi, ale poskytovala jen velmi málo služeb a v minulých letech zrušila i ty zbytky, které kdysi nabízela. Ochrana? Hlavní potíž s tímhle tvrzením byla v tom, že tady neexistoval žádný protivník, žádní zlí hoši, které by bylo třeba odposlouchávat nebo sledovat, žádní strašáci, kteří by se dali označit za nepřátele. Čína se pořád ještě vzpamatovávala z revoluce, k níž došlo bezprostředně po dni Nazemvkročení. Souběžné Evropy se plnily mírumilovnými farmáři. Nová generace Afričanů opět získala zpět svůj vydrancovaný světadíl a jeho Vkročné kopie. A tak dále. Neexistovala tady žádná hrozba, jíž by bylo třeba čelit. Bez ohledu na to, na jak chabých základech byla mise postavena, věděla Maggie Kauffmanová, co se od ní čeká. Měla diplomaticky připomenout těm zaběhlým koloniálním ovečkám, že patří do mnohem většího stáda, protože tam v DC vládl názor, že i když jsou tyhle nové světy pod americkou ochranou, zem se drolí a rozpadá, a vláda prvozemských USA podvědomě cítila, že to nesmí připustit. To platilo už předtím, než se objevilo provokativní „Prohlášení nezávislosti“, které vyšlo z Valhally. Ale jak to dopadne, ukáže až budoucnost. Právě te\ Maggie shledávala přítomnost natolik tvrdou, že se obávala, aby si s ní dokázala se ctí poradit. Měla se svou nezkušenou posádkou a na lodi, která se teprve zabíhala, rozvázat složitý etický i právní uzel, na nějž narazili necelý týden potom, co je Cowley vyslal na cestu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203985
Kapitola 15
Ú
řadovna starostky městečka Čtyři vody byla zařízena v průkopnickém stylu, jak se dalo očekávat, i když budova byla ve srovnání s tím, co mohl znát Daniel Boone, pravým palácem, jak si Maggie pomyslela. Ale jistě by poznal a pochvalně pokýval hlavou, kdyby viděl sušící se kůže, sklenice nakládané zeleniny a kompotů v rohu místnosti, různé rýče, hrábě a jiné zahradnické nářadí – všechno náhodné zlomky naplno žitého průkopnického života. Budova měla sklep, což dokazovalo, že starostka a její rodina jsou uvážliví lidé a možná i trochu paranoidní (někdo by možná řekl rozumně opatrní), protože žádný útočník nedokázal Vkročit do podzemní místnosti – „To dítě,“ vyrazila ze sebe Robinsonová. „Vra^me se k tomu, kapitánko.“ „Dobrá,“ Maggie si sedla. „Jmenuje se Angela Hartmannová. Stalo se to před týdnem, našla ji její rodina a byla sjetá jak koroptev… Omlouvám se. Nemohli ji probrat, byla ve stavu podobném kómatu, trvalo celé dny, než se z toho vzpamatovala. Víme, kdo to udělal, víme, kdo jí i sobě dal drogy. A víme, kdo spáchal vraždu.“ „Jakou vraždu? Kde jsou ti lidé te\?“ Starostka pokrčila rameny. „Nikdy nás nenapadlo postavit si vězení. Vystavěli jsme ale ledárnu. Použili jsme tu. Je pevná. Myslím si, že z ní nikdo nemůže uniknout, je opravdu velká a mohutná.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203985