Primární terapie
Já osobně, kdykoliv absolvuji vyšetření MRI, prosím asistenta obsluhujícího přístroj, aby mi v náhodných intervalech poklepával na chodidla, aby moje úzkostná reakce nemohla přerůst v panický záchvat. Úzkostný stav může být organizován pouze vyššími mozkovými strukturami. Důležitý je zde pojem rezonance. Určité situace v nás totiž mohou rezonovat hluboko pod úrovní jazyka. Můžeme být podráždění, aniž víme, co v nás vnější okolnosti rozeznívají. U mužů pak může např. kontakt s nahým ženským tělem při sexu rezonovat s ranými zkušenostmi s matkou. Matka se mohla k synovi chovat lascivně v době, kdy takovému chování ještě zdaleka nemohl rozumět. Jeden můj pacient bílé pleti měl velice lascivní matku, která mu dávala francouzské polibky. Později mohl mít vztah jedině s černoškami nebo Asiatkami – bílá partnerka by v něm budila hrůzu, protože by mu připomínala jeho bílou matku. „Bílé“ ženy v jeho případě rezonovaly se vzpomínkami na matku, kterým se chtěl vyhnout. Jednou jsem ošetřoval lesbickou ženu, kterou sexuálně zneužíval její (bílý) nevlastní otec. Zpočátku mohla mít vztahy jen s černými muži. Později jí se vzpomínkou na otčíma začali rezonovat všichni muži, a tak přešla k sexu s ženami. Cítila se při něm mnohem bezpečněji. Když při porodu dítě bojuje o život, např. kvůli nedostatku kyslíku, aktivují se v něm již existující reakční mechanismy. Protože ale na extrémní bolest nemůže reagovat plně (prožít ji naplno by znamenalo smrt nebo přinejmenším ztrátu vědomí), reaguje jen částečně, podle své biologické kapacity, a zbytek hrůzy si uloží do paměti „na lepší časy“: uchová ji do doby, než je jeho systém dost silný na to, aby ji mohl prožít a rozřešit. Do té doby strach čeká za vrátky našeho vědomí. Na tuto v paměti uloženou hrůzu nicméně neustále reagujeme dlouhodobě zvýšenými hladinami stresových hormonů, poruchami imunitního systému, chybným vnímáním, bludy, nočními můrami 82
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203952
Kde se berou myšlenky: řeči, jimiž hovoří mozek
a chronickými onemocněními. Zvýšená aktivace nahlodává kardiovaskulární systém. Pětapadesátiletý člověk pak může vážně onemocnět i přesto, že vedl zdánlivě normální a poklidný život. Není náhodou, že inhibiční neurotransmitery – činidla vrátkového mechanismu mozku – najdeme v jedné z nejvyšších koncentrací v talamu, který je uzpůsoben k tomu, aby bránil přenosu zahlcujících informací. Jestliže bolest ohrožuje frontální kůru, talamus ji musí zadržet. Když při primárním sezení pacient získá přístup ke svým pocitům a jeho pravá a levá prefrontální kůra se konečně propojí, přichází nejprve obrovská bolest a po ní následuje obrovská úleva. Při primárním prožitku (při plném znovuprožití rané absence lásky) je příval bolesti takový, že na čas přemůže obranný systém, prolomí vrátka, což se někdy projeví nutkavým kašlem, pocitem dušení, lapáním po dechu nebo velmi rychlým třesem nohou (tento třes může trvat celou půlhodinu, aniž si ho pacient uvědomuje). Tyto příznaky mají často původ v nevědomí a provázejí to, co nazýváme úzkostnými nebo panickými stavy. Dokud se své vnitřní realitě nepostavíme tváří v tvář, nemůžeme čelit ani té vnější, tím spíše, že v nás vyvolává právě ty pocity, kterým se snažíme vyhnout. Jinak řečeno: impulzy z vnějšku i zevnitř tvoří v mozku integrovaný obvod. Vnější a vnitřní podněty jsou ve svém důsledku totožné. Když jsou senzorická vrátka otevřená, mozek informace z vnějšku i zevnitř přijímá a integruje. Když jsou zavřená, nemůžeme pravdivě vnímat vnitřní ani vnější svět. Nejsme v kontaktu sami se sebou. Potlačovací aparát nepropustí vnitřní podněty ven a vnější dovnitř. Láska v takovém případě naráží na nepřekonatelnou hráz. A my pak trpíme nejrůznějšími psychosomatickými potížemi. Energie nemůže být propojena a integrována a poškozuje nás. Představte si beranidlo narážející do vrat. Síla pocitů není o nic menší, a vrátka jí nakonec neodolají – výsledkem může být záchvat úzkosti nebo paniky. 83
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203952
Primární terapie
Když při primárním sezení pacient získá přístup ke svým pocitům a jeho pravá a levá prefrontální kůra se konečně propojí, přichází nejprve obrovská bolest, a po ní následuje obrovská úleva.
Většina dnešní medicíny a psychoterapie pracuje jen s částmi lidské osobnosti, s fragmenty prvotních vzpomínek, bez souvislostí s celkem. Léčíme záchvaty kašle, tlak na prsou, úzkost, fobie, eskapismus, tedy specifické následky otisku spíše než otisk samotný, a léčba pak často nebere konce. Dosahujeme pouze dílčích pokroků, protože léčíme jen zlomky původního prožitku. K léčbě fobií, vysokého krevního tlaku a bušení srdce často používáme jeden a tentýž lék. Jak je to možné? Protože všechny tyto symptomy mají stejný zdroj, pramení z téhož raného prožitku. A právě jemu vzdorujeme, často aniž o tom víme. Některé kognitivní a behaviorální terapie např. úspěšně odstraňují fobie. Fobii umíme „léčit“. Jejích příčin se ale nezbavíme – ani jejího škodlivého vlivu. Talamus a prefrontální kůra tvoří obousměrný komunikační systém. Někdy jsou informace odesílané do frontální kůry tak zahlcující, že jí nemohou být přijaty a integrovány. V takovém případě jsou „vráceny odesilateli“. Talamus má nervové jádro, které je centrem vnímání a přenosu bolesti. V tomto jádru může být bolest na své cestě do prefrontální kůry zastavena. Celá tato oblast, spolu s centry frontální kůry, pomáhá integrovat pocity, činí je srozumitelnými. Talamus nutí mozkovou kůru k tvorbě myšlenek, které nás udržují v psychické pohodě. Když je neokortex připravený, můžeme do něj vpustit bolest v takovém množství, aby ji byl schopen integrovat. Naším cílem v primární terapii je proměnit podvědomý neklid, paniku a strádání v konkrétní bolest, aby mohlo dojít k její integraci a tím bylo dosaženo harmonie. 84
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203952