z Vojkovic a okolních vesnic ji přijdou navštívit. A s prázdnýma rukama nepřijde asi žádná; také ona, Rézi, nechodívala navštěvovat nemocné s prázdnýma rukama. Hellerka vojkovická s Friedkou nosejí všude k nemocným bábovky. Což Hellerka, ta mívá bábovky dobré jako od cukráře, ale Friedka má obyčejně ten boží dárek málo podařený. Nechává to málo kynout nebo co, a je to potom jako brus. A aby jen ostatní paničky nepřipadly taky na bábovky – to by bylo ňákých bábovek! Ztvrdlo by to a ještě polovičku by toho rozdala. Jednu by mohla dát Toničce do Křenku, což o to, a nejspíš že jí dá tu nekynutou od vojkovické Friedky… Se vzpomínkou na Toničku dostaly Réziny myšlenky jiný směr. Aby zrovna – rozvažovala – hned ráno po Náckovi pro Toničku sobě vzkázala. Přece aby bylo všecko v pořádku, když paničky budou chodit na návštěvu. A na ni, na Rézi, jakožto těžce nemocnou, ba takřka umírající, zajisté se nesluší, aby poklízela a paničky obsluhovala kávou. A bude to nějakého litování! Rézi už v duchu viděla všecky ty plačící paničky a lítost nad jejím vlastním osudem zadrhla jí hrdlo a slzy jako hrachy vytryskly jí z očí. Vtom modlící umlkli. Modlili se přes hodinu a od začátku až do konce přeříkali všechny modlitby, jak to sobě Rézi přála. Heller vybídl soucitně Modcheho, aby si šel lehnout. „Jsou starý člověk a po cestě, co zde budou ponocovat,“ řekl. Kdyby to – pánbu rač chránit – bylo zapotřebí, že ho hned zavolá. Modche ochotně uposlechl moudré rady a ani se s Rézi nerozloučiv, odešel do 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203887