barev nebo s přiléhavými čepicemi na hlavách, muži v dokonale nažehlených uniformách. Hinduistické ženy v sárí protkávaném zlatými nebo stříbrnými vlákny a se zlatými náramky nebo v širokých kalhotách s tunikami sahajícími po kolena, zatímco muslimské ženy byly od hlavy k patě zahaleny v dlouhých černých hábitech a závojích. Mnozí měli na čele znamení, jež je zařazovalo do kasty. V davu se procházel jakýsi svatý muž oděný v okrově žlutých hadrech, pod nimiž se rýsovalo vyzáblé tělo. Rozcuchané, slepené vlasy mu sahaly po ramena, a když nastavoval džber pro dary, prozpěvoval si. Na pomalovaném slonovi seděl chlapec a oběma rukama mával na pasažéry. Sotva se dostali na pevninu, vrhli se na ně žebráci, mezi nimi i malé děti s obrovskýma, cituplnýma hnědýma očima, staří lidé s deformovanými údy, matky s plačícími nemluvňaty v náručí, které natahovaly dlaně pro almužnu. Jedna Angličanka, hezká mladá blondýna, byla z hluku a zmatku tak nervózní, že se rozplakala. „Je tu toho tolik,“ vzlykala na hrudi manžela, nového státního úředníka Britské Indie. „Ano,“ řekl Carrington, který byl v tomto prostředí jako doma. „Časem si na to zvyknete.“ Manžel, stejně ohromený jako jeho žena, se zeptal: „Jak je možné, že tak málo Angličanů je schopno vládnout takovému množství zdejších lidí?“ „Zpočátku se to zdá neskutečné,“ přisvědčil Carrington. „Ale na rozdíl od Anglie není Indie jeden celek. Je to milion různých věcí. Uvědomujete si, že na tomto subkontinentu se hovoří dvěma tisíci různých dialektů? Mají tu tucet hlavních náboženství: na některých ulicích jsem viděl vedle sebe hinduistické, džinistické, buddhistické, zoroastrické a islámské chrámy, přičemž jedni opovrhují druhými a nedůvěřují jim. Na severozápadní hranici se soupeřící kmeny vraždí už celá staletí. My jsme síla, která z tohoto chaosu vytváří řád. Dáváme jim příklad. Mějte to na paměti a vždycky vám to pomůže.“ Zatímco mluvil, Aveli ho pozoroval s cynickým úsměškem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203852