mor chtěl, aby byl Dubheidland nepřístupný. Ale tahle pěšina je mnohem kratší. Neboj se, Arianno, vyhrajeme.“ Brian doufal, že jeho slova se ukáží jako pravdivá. Vítězství bude určitě velmi těsné, bez ohledu na to, kterou cestu si Amiel vybral. Horší je, že jeho i Ariannin kůň jsou unavení a oni také. Brian věděl, že Amielovi muži i koně jsou nepochybně unavení stejně jako oni, ale přesto si dělal starosti. To, že je Amiel vždycky našel a zůstával jim v zádech, ať si Brian vybral jakoukoli cestu, ho trápilo. Amiel si možná vychytrale najal nějakého skotského stopaře. Nebo jím je přímo jeden z Amielových mužů. Vždycky se najde někdo, kdo se třese na pár grošů. Jen přítomnost dobrého stopaře by vysvětlovala, proč nemohou Amiela setřást navzdory kličkování a změnám směru. Na začátku mohl mít Amiel štěstí, ale to neprovází člověka pořád. Možná věděl od začátku, kam jedou, ale nemohl být sám tak dobrý, že by vždycky objevil jejich stopy. Brian vrhl rychlý pohled na Ariannu. Vypadala unaveně, ale pozorně sledovala nebezpečný terén. Ačkoli byla malá a štíhlá, projevovala celou cestu záhadnou sílu. Teď však už slábne. Poznal to z bledosti její tváře a stínů pod očima. Určitě by potřebovala strávit několik nocí v měkké posteli a pořádně se najíst. Nestačila se ani vzpamatovat z lodního neštěstí, kdy se málem utopila, a hned byla nucena vyskočit do sedla a závodit o život. Noc v Mollině krčmě jí pomohla, ale zasloužila by si delší odpočinek. Brian jen doufal, že na Dubheidlandu ho konečně najde. Byl pevně rozhodnutý dopravit ji na bratrancovo panství v pořádku. Proto chtěl co nejrychleji dosáhnout bezpečí hradu. Stezka je však zpomalovala a Brian při stoupání do kopce divoce klel. Když byli konečně nahoře na bezpečnější půdě, zastavil koně a úlevně si oddychl. Nepřekvapilo ho, že Arianna udělala totéž. „Tady už to vypadá lépe,“ řekla a pohnala koně k němu. „Tam v dálce je Dubheidland?“ „Ano. Teď pojedeme přímo tam.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203851