96
telegraficky Dikce básní úzkostně zdůraz‑ ňuje podstatu toho, co se říká, porozumění textu je ale stále kom‑ plikováno těkavostí veršů. Tento nepoměr texty někdy zpochybňuje, jindy ale také překvapivě otevírá: „Za oknem / munice, síť, past, dcera / jeden motýl / a já // rojení / inkontinence smyslů“ („Okna“). Kde autorka promlouvá bez přílišného důrazu na symboliku, zní její hlas překvapivě plně a živě: „Má milá, plody léto přivábí / ostatní spláchne déšť / cesta steče do sadu / včera přivezli broskve / myslela jsem na tebe / a chtěla moře / Vezmu tvou hlavu, až přijedeš / do dlaní, vezmu tu pěnu z úst / Bude skutečná / přítomnost“ („Korespondence“). Je tu ale také zmíněná druhá rovina sbírky, kterou bych nazval vypjatě intelektuální. Autorka se místy vyjadřuje v záměrně krko‑ lomných, abstraktních sentencích, kterými jako by se pokoušela zaujmout jinou perspektivu (cit versus racionalita), která jí ale není vlastní, a proto je výsledek defor‑ movaný: „Chtěla bych to / přeložit jako životy ze skladišť / nesrozumi‑ telných jazyků, zběhů / do správné utilitárně‑estetické gradace / umě‑ leckého dosahu sdělení, zářečí co plave / i ve sklenici piva z minulého týdne“ („Skladba drobných hlasů“). „Ale jestliže / má se to tak, že je tu mrtvá poezie / co si vzala větší díl z boku jedné stěny / aby rozpro‑ střela studnu druhou stranou / zdá se to být přibližná strategie“ („Smrt lyriky na zastávce“). Takto psané básně, umístěné na konec sbírky, pouštějící se bezpečí symboliky domu a stavějící proti sobě hlava nehlava torza obrazů a myšlenek, přidávají sbírce novou rozrušující rovinu, která se vzpírá jednoznačné interpretaci, a vrhá tak znejisťující světlo i na zbytek básní.
Josef Straka, podobně jako Jan Delong, je nejen básníkem, ale také mimořádně aktivním organizáto‑ rem kulturních akcí v pražském Domě čtení. Zastihnout jej můžete také skoro na všech čteních, která sám nepořádá. On i jeho lyrické já se pohybují stále „někde mezi“ kavárnami, zejména v „prázdných chvílích začínajícího podzimu“. Proč? „Třeba chceme nechat uplynout rok / anebo nechceme ztratit ani minutu.“ Způsob, jakým Straka staví své básně ve sbírce Malé exily (Cherm, Praha 2014), může do značné míry provokovat. Na jednu stranu dovede prostým kupením asociací a mikropříběhů postupo‑ vat k tomu podstatnému, aniž by se potřeboval přidržovat výrazně originální obraznosti, na druhou stranu ve vší té čistotě a prostotě najdeme také fráze: „města a lidé, kteří nám unikají / v časech našich životů / už míváme mezery“, „dny jsou tak pomalé / a pak dokonce i stojí / čekají v průsečíku minut, možná hodin / několika životů / několika lidí, kteří se neznají / a nemohou poznat“. Nejde o pouhou redakční nedůslednost, Strakovy básně programově po‑ čítají se čtenářovou empatií, jeho vůlí porozumět, čekají skok přímo k tomu, co chce básník celkem básně říci, a nepočítají s tím, že by někdo posuzoval jednotlivé verše. Podobně se to má i s celou sbírkou: jednotlivé básně jsou si podobné jako vejce vejci, protože se podílejí na tom, co chce říct celek, a nijak se za to nestydí. Trochu problematické ovšem je, co ten celek vlastně říká: ve městě jsou si lidé blízko a přece jsou tak vzdálení, život v bytech je deprimující, všichni se v tom dnešním světě míjíme. Stačil by ještě krůček a byla by z toho
lamentace, spíše než existenciali‑ smus. Straka estetizuje všeobecně sdílenou postmoderní úzkost, nedá se ale říci, že by podnikal nějakou zvláštní sondu do problému, pouze jej stvrzuje, popisuje a tak trochu staví na odiv. Zejména básně prvního oddílu, které explicitněji popisují poetiku života na cestě, nezapřou vlastní okouzlení, což jim dodává přitažlivý, staromláde‑ necký nádech: „Někde se ztratím / zapomětlivý druh času / a místa, která se mi otevírají zcela jinak / o nichž ale vím zoufale málo / pár travin, pohled na bažinaté laguny / několik lidí na ostrůvcích / co če‑ kají, až pro ně přijede malý kluk v loďce“ („U Odry“). To těkavé ředění je svým způsobem hypno‑ tické a okouzlující. Straka dělá z opakování klíčový prvek sbírky na všech úrovních. Existenciální podtext je nám vnucován v každém druhém řádku, nehledě na to, že totéž již básník vyjádřil nespočetněkrát předtím. Stejně tak ústřední motiv vlaku a nádraží není neustálým pou‑ žíváním rozvíjen a prohlubován, ale prostě se pořád tak či onak objevuje. Někdy jsou tyto obrazy výmluvně konkrétní: „Betonové průjezdy, hluk / říkáš ‚tam někde jsem bydlela‘ a pak vše zaniká / v projíždění večerních vlaků“ („Nikde v Podskalí“), jindy jen blábolivě uvozují zbytek textu, který se dále snaží vyvinout v něco vypovídajícího: „Stále pokračuji, podobné vlaky / dny, které nemají žádné ohraničení a přetékají do dalších rán.“ Smyslem Malých exilů, podobně jako u Dany Malé, je stvrzení určitého, byť dramaticky prožívaného vidění světa, aby bylo možné se v něm zorientovat a definitivně zabydlet.
Autor je básník.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203832