96
beletrie ateriál, a když zrovna něco nehnětla nebo nečrtala, tak m jen nehybně seděla či třeba ležela na zádech, vysoko zvednuté bosé nožky opřeny o zeď, a talent v ní temně hučel jako včelí roj uvězněný v krabici od bot. Daliborovi nebyli na soužití s tak zázračným talentem vůbec připraveni. Malířství pro ně začínalo Alšem ze slabikářů a končilo hodně potemnělými obrazy v nedělních kostelích a sochařství zas morovým sloupem na náměstí Svobody a zrovna tak morovým rudoarmějcem na tehdejším náměstí Rudé armády. A když pak Katce v jejích čtyřech letech koupili barevné křídy, využila těch dvou večerních hodin, které strávili v kině Úderka na Anně proletářce, a vystavěla si ze všech židlí a stoliček (měla štěstí: byt Daliborů byl hojně zažidličkován a zastoličkován) nestvůrné lešení a proměnila holou zeď obýváku ve velikou pohlednici města při východu slunce, tak jak je znala při pohledu z okna ve třetím poschodí činžáku. Holčičko! vyděsila se Daliborčice, když uviděla to monstrózní lešení, vždyť ses mohla zřítit a zabit se! A poté, co Dalibor lešení rozebral a zas odtahal stoličky a židle, které tam maličká Katka tak pracně natahala, a křídový obraz se jim odkryl ve své ochromující kráse, zůstali zkoprnělí. Na střeše jednoho z těch domů se v jitřním tanci vzpínali hřebec s hřebicí. Znali se jen s jedním malířem, s Jožkou Hřímalem, který uměl jedním tahem salutujícího vojáka, jímž kdysi okouzlil samého ministra obrany, ten potom nosíval soldáta v peněžence, a kdykoli ztrácel půdu pod nohama, vždycky po něm sáhl. Hřímal byl poté pověřen zřízením lidové školy umění a do domácností směly proniknout jeho obrázky z českých luhů a hájů. Hřímal si myslel svoje o takzvaných zázračných dítkách, talent přece nepadá z nebe, musí se poctivou prací doslova vyfachčit, ale když tak moc naléhali, slíbil, že se přijde podívat. Ale protože s přijitím nijak nepospíchal, Katka si mezitím v osobité zkratce proběhla celými dějinami malířství a sochařství, aniž se přitom dostala k nějaké výtvarné publikaci. Byla v tomhle smyslu dočista immaculata, neposkvrněna cizími vlivy, vůbec je nepotřebovala, všechno, co v ní bylo, bylo tam už ve chvíli, kdy se proklovala skořápkou. Manželé Daliborovi jí ze svých skrovných prostředků opatřili všechny výtvarné nástroje, o nichž se doslechli, a tak když se Jožka Hřímal konečně objevil, nestačil hledět, čekala ho už celá Katčina galerie: kresby a malby na papírech, překližkách, sololitech, dřevěných a skleněných destičkách a papundeklech, pérovky, tuše, akvarely, kvaše, ba dokonce tempery, oleje, enkaustiky, ale taky už přeludné výjevy z modelovací hmoty, sádry, hlíny, vosku a dřeva a navíc nějaké srostlice sdrátované snad z kovového odpadu. Katka daleko předběhla svou dobu, o čemž ovšem Hřímal neměl páru.
Ani Hřímal se nedokázal vyhnout ohromení a ochromení z toho nástěnného křídového rozbřesku nad brněnskými střechami, a když se pak podíval na tu drobnou holčičku připomínající mu čertví proč kdouli, což bylo o to tajemnější, že žádnou kdouli v životě neviděl, pocítil proti své vůli jakousi až posvátnou bázeň. A když potom procházel celou tou Katčinou galerií, uvědomoval si už, že se tu setkává s něčím přímo zázračným, co daleko přesahuje všechno, co dosud poznal, a že tady už překročil hranici, za níž je kumšt víc než kumšt, a že tenhle mrňavý holčičí spratek je možná vyslancem čehosi nevyslovitelného, a tak tím byl zasažen, že ho to přimáčklo k zemi a zároveň vytáhlo za vlasy až ke stropu. Nadechl se, vydechl a věděl, že teď musí říct něco, co zahladí to jeho nezvládnutelné dojetí, a už to měl na jazyku a už to málem řekl, totiž, že fantazie té malé výtvarnice se tu vydala bludnými cestami a že to už je entartete Kunst, ale zavčas se lekl a jazyk mu ztuhl. Není pochyb, přiznal, když už zas byl s to vládnout jazykem, že je tady jakýsi talent, ale musíme mu zavčas pořídit opratě, jinak sběhne tam, odkud není návratu. A mínil si Katku okamžitě odvést. A už viděl, jak ten zázračný přírodní talent zbaví všech nebezpečných výrůstků, a když bude třeba, i surově oseká. Hlavou mu běžely rychlé obrazy všeho, co ho teď čeká. A naplní se tak jeho dávný sen, že si vybere na Hradčanech nějaký slavný barokní nebo renesanční palác, Schwarzenberský, Dietrichštejnský, Černínský, Salmovský, a nechá z jedné z jeho stěn oškrábat starou omítku, zeď potom navlhčí a na dobře navlhčenou nahodí první vrstvu o síle asi sedmi milimetrů a druhá vrstva musí pak být mnohem mastnější, jeden díl vápna a dva a půl dílu písku, ale pod tu vrstvu nesmí zapomenout ještě vrstvu pěnovou, tedy stejného složení. A po zatuhnutí, kdy už omítka nepovoluje pod tlakem prstů, může začít malovat, vždyť kolikrát si už o tom četl v Cenniniho slavném traktátu o nástěnné malbě, ale stejně si k ruce vezme dobrého zedníka, který tu přípravu zdi pohlídá, a potom už přistaví příslušné lešení a přivede holčičku. Vůbec nepochyboval, že s Katkou to dokáže, musí však zvolit ten správný palác a tu správnou zeď, aby byla vidět z celé Prahy, totiž, aby trůnil nad celou Prahou, ten monumentální portrét Lenina, v provedení inspirovaném mexickým revolučním monumentalistou Diegem Riverou. Odteď se už ujímám vaší adoptované dcerušky. Na mých dlaních leží teď její veliká budoucnost. Chtěli protestovat. Chtěli se mu postavit do cesty. Srazit se s tím hřímajícím kolosem (sto devadesát centi metrů, sto deset kilo), ale Katka se usmála a mrkla na ně, že je vše v pořádku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203816