96
beletrie s ametového lesního podloží. Podobně jako ten hráč, akorát naopak. V černém triku a džínách vypadá ležérně, jenže v jeho postoji je něco přesného a nezpochybnitelného. Dlouze si ho prohlíží, než jí dojde, že je to tím, jak stojí nohama pevně u sebe. Prudce se kýve, s nohama u sebe přece musí ztrácet rovnováhu, jenže ne, vyvažuje, vyvažuje pevně sevřenými půlkami, stojí jako vrostlý do země a kýve až horní polovinou těla. Výhradně dopředu dozadu, jen při triolách se v tom natahovaném tempu zavlní do stran. Proč se trochu nerozkročí, potřebuje ten tlak dole, aby nahoře udržel nátisk? Tuhle hypotézu by měla svěřit Rudymu, prolítne jí k vlastnímu překvapení hlavou, smáli by se tomu jak pominutí. Jenže tomu Rudymu před padesáti lety, kterého pozorovala na koncertech, jak sebou nervózně šije za stříbrnou soupravou bicích. Rudymu, se kterým se scházela ve zkušebně, na kterého čekala po koncertech, než sbalí všechny činely, přechody a stojany, Rudymu, který strávil svatební noc na pódiu, kterému plakávala v náruči, když jí tchýně, u které bydleli, znova naznačila, že za nabídku dvou pokojů očekávala urychlenou dodávku vnoučete, táhne jí přece na třicet. Přitom se rozhodně nedá říct, že by se nesnažili, ještě pořád nejčastěji na úzkém kanapi ve zkušebně, kde na rozdíl od pokoje ve vile Rudyho rodičů nemuseli hlídat, jestli nejsou hlasitější než televize v obýváku. Neměli děti, zato po práci nekonečno času na zkoušky a koncerty. Odjezdila s nimi všechny, s Rudym se odnaučila tančit, nechtěla s jiným, a tak mezi rozhýbanými dvojicemi hodiny pozorovala neurotický tanec paliček, jeho tenké ruce, opálené proti vyhrnutým rukávům bílé košile, pozorovala ho a pozorovala celou kapelu, všechno znala zpaměti, nejen skladby, ale i hráče a jejich oblíbená jídla a bývalé partnery, jejich nástroje a všechnu techniku, na kterou v závodě na festovní mašině šila futrály ze zbytků koženky. Snad tohle měla Milada na mysli tím svým vědoucím pohledem, kterým v lehkém šoku odpověděla na dotaz, jestli by s ní nechtěla zajít na jazz. Plakát zahlídla cestou na nákup. Dávná kamarádka Milada, jediná, se kterou neztratila kontakt během poslední dekády, kdy kromě nejnutnějších pochůzek téměř nevycházela. Občas přišla na návštěvu, a zatímco Rudy sípavě spal za zdí, hrály kanastu, dokud se neprobudil. Pak se posunky rozloučily a potichu se vytratila. Návštěvy ve svém stavu nepovoloval. A teď najednou Miladu pozvala na koncert do nějakého baru, shovívavé přikývnutí, to chceš udělat kvůli němu, viď, rozloučit se s ním, nejen s tím vetchým vyzáblým tělem, ale i s oslnivým Rudym, za kterého ses provdala. Jenže takhle racionální ona být neumí, proto sem vůbec jít nechtěla, snad si ty mladické lesklé roky,
Miládko, pamatuješ z jejího dávného vyprávění líp než ona, protože jsi nic takového nezažila, protože jsi s tím mužem po opojném entrée neprožila čtyřicet let bez jazzu. Snad ho matčiny řeči draly víc než ji samotnou, snad se cítil na vině, a snad to bylo jen pro ni. Vzal práci v železárnách za 3+1 v Třinci‑Lyžbicích. Loučení s kapelou, dojetí a vztek. Zesílily mu ruce a ztmavla pleť, ani nebylo třeba bílé košile pro kontrast, život pokračoval v těžkých úderech na první. Nikdy už hudbu neposlouchali, nechtěl to. Zhrubnul jak vlastní dlaň. Teď si na ty první společné roky vzpomněla k vlastnímu překvapení, jako na ozvuk idylického dětství. Nepřišla sem za ním, za mládím, nepřišla z nostalgie. Přišla za tou hudbou, za touhle chvílí, kdy se jí uvolňují záda a mimické svaly, kdy se spolu s tím obžérným proudem žene šíleným odhodláním k životu. Nakonec se jí spíš ulevilo, že se Miladě a jejímu zkoumavému pohledu nehodilo jít, přestože musela protrpět telefonickou omluvu komplikovanou jak alibi. Je tu sama, nemá se před kým stydět, Milada v tuhle chvíli existuje právě tak málo jako nákupní seznam, hrubka na Rudyho parte a stále bezdětní synové ve vzdálených městech, synové, kterých se nakonec dočkala. Teď ale existuje jen tahle pominutá improvizace, která jí prochází čelem a nutí se smát, a pak ten postarší baskytarista, zkoumá ho, věkem se kapele trochu vymyká, zato vším ostatním je přesně v zářezu. Při složitějším laufu se mu hýbe spodní čelist, cuká do stran a oči se lehce poulí bezmocí, jako by ho to vláčelo. Tak jako ji. Jako by v tom byl nevinně a šílená hudba ho táhla pryč, unášela dopředu, nemilosrdným řečištěm, ve kterém bubeník právě začal klepat přes ráfek. Tak takhle málo opravdu pořád stačí, klepat přes ráfek, a zavřou se jí oči, hlava se lehce zakloní, až se obtiskne do sedačky, a ona ucítí svoje tělo. Je nejen volné a ztěžklé, ale taky prázdné, je v něm najednou zase místo, převaluje se to uvnitř ze strany na stranu, stahuje se to, mění skupenství a teploty, je tam místo pro masu zvuku, který se do ní opírá a lisuje ji, poddává se mu, jde tomu tlaku naproti. A černé tričko vymění podivnou píšťalu za saxofon, rozštěká se mu v rukou, lehounce to zabolí v dutinách, a když se hráč skloní, takže na ni zasvítí celé to okrouhlé stříbrné ústí, široké a navlhlé dechem, povolí Marie lehce kolena v úpletové sukni a vidí najednou tu šílenou, vykolejenou melodii, jak si ji otvírá, jak se do ní zeširoka rve, nejdřív do ní duní jednotlivé tóny a pak vypustí strašlivý souzvuk, který se vkroutí do všech záhybů, kde vypískne alikvóty. Najednou to je v ní, je plná a hraje s tím, a když už nemůže, trochu se předkloní a vydechne úlevou. Spustí hlavu dolů a pevně se opře nohama o zem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203815