23 Joona vede Sagu zšeřelou předsíní. Mlčky jí přidrží dveře a pustí ji do kuchyňky. Stěny jsou ověšené měděnými kas troly a pánvemi. Pod okenním parapetem leží kulovnice na losy s puško hledem a na podlaze alespoň třicet balení munice. Zataženými závěsy probleskuje slunce. Na stole čeká konvice s kávou a dva šálky. „Summa na jaře zemřela,“ řekne nečekaně Joona. „Upřímnou soustrast,“ zašeptá Saga. Joona postaví na zem koš s dřívím a narovná si shrbená záda. Kuchyní se line slabý pach kouře, v litinových kamínkách praská smrkové dřevo. „Tak vy jste našla jeho tělo?“ otočí se Joona k Saze. „Jinak bych tu nebyla,“ odvětí vážně Saga. „Zavolejte Nåle novi a přesvědčte se.“ „Věřím vám.“ „Stejně mu zavolejte.“ Joona mlčky zavrtí hlavou, opře se o kuchyňskou linku a poodejde k dalším dveřím, strčí do nich a do tmy pronese něco finsky. Do kuchyně vstoupí mladá dívka. „To je má dcera Lumi.“ „Těší mě,“ řekne Saga. Lumi má rovné hnědé vlasy, na tváři jí pohrává zvědavý přátelský úsměv, ale oči má stejně ledové jako její otec. Je vysoká a štíhlá, oblečená v obyčejné bavlněné košili a opraných džínách. „Nemáte hlad?“ obrátí se Joona na Sagu. „Mám.“ „Tak se posaďte.“ Saga uposlechne a Joona před ni položí chleba, máslo, sýr a pak začne krájet rajčata, olivy a papriky. Lumi postaví na kávu a umele zrnka v ručním mlýnku. Saga nakoukne do 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203762
temné místnosti za nimi. Pohovka, stůl s hromadami knih. Na prázdném stojanu na kapačku visí dalekohled s nočním viděním, opatřený držákem pro uchycení k lovecké pušce pro noční lov. „Kde jste ho našla?“ zeptá se Joona. „Voda ho zanesla na břeh u Högmarsö.“ „Koho?“ zbystří Lumi a zašilhá po centrále na stěně pod kořenkami, k níž je připojeno dvacet detektorů pohybu. „Jurka Waltera,“ odpoví Joona a rozklepne do pánve dvanáct vajíček. „Našla jsem jeho tělo,“ vysvětlí Saga. „Takže je po něm?“ zeptá se vesele dívka. „Lumi, mohla by sis na chvíli vzít na starost omeletu?“ zeptá se Joona, těžkými kroky se odbelhá do předsíně a zavře za sebou vchodové dveře. Lumi vysype z kořenky trošku sušené bazalky a rozemne ji mezi dlaněmi. „Táta povídal, že musel mě i maminku opustit,“ řekne rozechvělým hlasem. „Tvrdil, že by nás Jurek Walter zabil, kdybychom zůstali v kontaktu.“ „Zachoval se správně, zachránil vám tím život. Neměl jinou možnost,“ přisvědčí Saga. Lumi přikývne a obrátí se ke sporáku. Na vybledlou černou litinovou desku ukápne několik slz. Otře si tváře, stáhne plamen a obracečkou omeletu opatrně otočí. Saga pohlédne k oknu. Za zataženými závěsy uvidí Joonu s telefonem u ucha. Pochopí, že hovoří s Nålenem. Čelo má nakrabacené do hlubokých vrásek, čelisti zaťaté. Lumi vypne plyn a tázavě na Sagu pohlédne. „Vím, že s tátou nechodíte,“ řekne po chvíli dívka. „Povídal mi o Dise.“ „Pracovali jsme spolu.“ „Na policajtku vůbec nevypadáte.“ „Jsem zaměstnaná u bezpečnostní policie,“ odpoví stručně Saga. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203762
„Ani to se k vám nehodí,“ rozesměje se Lumi a posadí se naproti ní. „Ale jestli jste od bezpečnostní policie, potom musíte být Saga Bauerová.“ „Ano.“ „Pusťte se do jídla, nebo vám to vychladne,“ pobídne ji Lumi. Saga poděkuje, naloží si na talíř omeletu, vezme si chleba, sýr a oběma nalije kávu. „Jak na tom Joona je?“ zeptá se. „Včera na tom byl dost špatně,“ povídá Lumi. „Pořád je mu zima, skoro nespí, hlídá mě, neustále je ve střehu… Ne chápu, jak to může vydržet.“ „Je zarputilý jako beran,“ řekne Saga. „Vážně?“ Obě ženy se rozchechtají. „Víte, jako malá jsem si táty moc neužila,“ vykládá dívka a oči se jí zalesknou. „Skoro jsem si na něj nepamatovala… chci říct, že jeho nepřítomnost se nedá ničím nahradit, ale… Víc než rok jsme si spolu prakticky neustále povídali… vyprávěla jsem mu o sobě a o mamince, o tom, co jsme dělaly a jak jsme žily… a on mi zase vykládal o sobě… Myslím, že na světě neexistuje člověk, který by toho se svým tátou namluvil víc než já.“ „Tak tohle já bohužel tvrdit nemůžu.“ Joona se vrací, detektor ihned zareaguje. Lumi vstane, sleduje poplašné zařízení, pak se ozve klapnutí dveří a kroky v předsíni. Joona vstoupí do kuchyně, odloží berli, opře se o stůl a ztěžka žuchne na židli. „Nålen si byl naprosto jistý,“ řekne a naloží si na talíř. „Takže teď jsme si kvit, Joono,“ prohlásí Saga a zadívá se mu do očí. „Ať se vám to líbí, nebo ne, jsme si kvit… Zabila jsem toho neřáda a pak jsem našla i jeho tělo.“ „Nic jste mi přece nedlužila.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203762