„Co ti zas je?“ zeptal se Kačmar zhurta. „Kačo, já už na to nemám nervy, ty vole, honí nás rolníci, myslivci, policajti, to se nedá…“ „A co chceš dělat?“ „Vykašlat se na to.“ „Na to zapomeň,“ řekl Kačmar rezolutně. „Nemáme už kde kopat, pochop to. Už to nikdy nebude jako dřív. Každej kousek pole a lesa dneska někomu patří, každej si to hlídá, to už není jako dřív za komunistů, když bylo všechno buď státní, nebo družstevní a každýmu to bylo jedno, protože bylo všechno všech a nic nebylo ničí. Leccos se dalo ukecat nebo se na to prostě vykašlat. Ale to je pryč… A navíc mám nepříjemný tušení, že se do týhle branže vložila nějaká mafie. Organizovaný skupiny, co jdou tvrdě na věc…“ „Nestraš, to jsou hlouposti. A vůbec, ty už vážně nemáš žádnej nápad, žádnej tip, kde hledat?“ zeptal se po chvíli mlčení Kačmar. „Napadá mě ještě jedno místo, odkládal jsem to, až už vážně nebudeme mít kam jít…“ „No?“ „Ale je to dost riskantní. Takovej zoufalej pokus. Znám to místo už léta, kdysi jsme tam jezdili, teď je to tam díra na díře, některý místa jsou úplně rozkopaný, samá jáma, eroze. Z velký části už je to vytěžený, ale snad by se tam ještě něco najít dalo.“ Zavolal jsem na Sonyho, skočil do auta na zadní sedadlo. Zavezl jsem Kačmara domů a zašel jsem si v Hradci na večeři. První tři večery a noci jsme jenom seděli v autě na vršíčku u lesa a pozorovali okolí. Ukázal jsem Kačmarovi na vesnici pod námi. „Jméno týhle vsi, tohohle zapadákova, znají odborníci přes kameny na celým světě, to ti garantuju. Je tu kyselá podzemní voda, vyžírá povrch vltavínů, takže jsou tu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203721