„Rozhodně není u sebe doma,“ odvětil Wallander. „Udělal sis nějakou představu?“ „Ne. Ale řekl bych, že chtěl odjet. A něco mu do toho vlezlo.“ „Vidíš nějakou souvislost s naší vraždou? S Holgerem Eriks sonem?“ Wallander uvažoval. Co si o tom vlastně myslí? Nevěděl. A to taky Hanssonovi řekl. „Nemůžeme to vyloučit. Zatím nemůžeme vyloučit vůbec nic.“ Pak změnil téma a zeptal se, jestli je něco nového. Ale Hans son žádné novinky neměl. Když domluvili, Wallander znovu beze spěchu prohledal byt. Měl pocit, že tam je něco, čeho si měl všimnout. Nakonec to vzdal. V předsíni prolistoval poštu. Našel tam dopis z cestovní kanceláře. A účet za elektřinu. Oznámení, že na poště v Boråsu je uložený balík od zásilkové firmy. Měl se zaplatit při převzetí. Wallander strčil lístek do kapsy. Přišel s klíči a Vanja Anderssonová na něj čekala v obchodě. Požádal ji, ať se mu ozve, jestli si vzpomene ještě na něco důležitého. Pak odjel na stanici. Předal oznámení o zásilce Ebbě a požádal ji, ať balíček vyzvedne. V jednu hodinu zavřel dveře kanceláře. Měl hlad. Ale obavy hlad přehlušily. Tenhle pocit znal. Věděl, co znamená. Pochyboval, že najdou Göstu Runfeldta živého.
98
pátá žena
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203708
8 O půlnoci se Ylva Brinková konečně mohla posadit a dát si šálek kávy. Byla jednou ze dvou porodních asistentek, které měly na ystadském porodním oddělení službu v noci ze třicátého září na prvního října. Její kolegyně Lena Söderströmová byla zrovna na pokoji u pacientky, na kterou přišly porodní bolesti. Zatím to byla rušná noc. Nic dramatického, ale bez přestání se na ně valil proud úkolů, jež bylo třeba vykonat. Na oddělení měli podstav. Tu noc měly veškerou práci zastat dvě porodní asistentky a dvě zdravotní sestry. V záloze byl ještě lékař, mohly ho povolat, pokud by došlo k závažnému krvácení nebo jiným komplikacím. Ale už bývalo i hůř, pomyslela si Ylva Brinková, když se posadila na pohovku s kávou v ruce. Před několika lety bývala na tyhle dlouhé noci úplně sama. Párkrát to vedlo ke svízelným situacím, kdy nemohla být na dvou místech zároveň. Tehdy apelovala na vedení a prosadila, že v noci budou vždycky sloužit dvě porodní asistentky. Kancelář, v níž seděla, se nacházela uprostřed rozlehlého oddělení. Díky proskleným stěnám bylo vidět, co se děje venku na chodbě. Během dne se to na oddělení hemžilo lidmi. Ale v noci to vypadalo jinak. Ráda sloužila v noci. Spousta jejích kolegyň noční služby nesnášela. Měly rodiny a přes den se doma moc nevyspaly. Ale Ylviny děti už byly dospělé a její muž pracoval jako námořní důstojník na ropném tankeru, který smluvně jezdil mezi přístavy na Středním východě a Asií. Noční jí nevadily. Pracovat v době, kdy ostatní spí, jí přinášelo klid. V dobré náladě si usrkla kávy a z talířku na stole si vzala kousek bábovky. Dovnitř přišla první zdravotní sestra a za okamžik si k ní přisedla druhá. V rohu slabě hrálo rádio. Začaly si povídat o podzimu, jak déšť ne a ne přestat. Jedna ze sester slyšela od své matky, která dovedla předpovídat počasí, že je čeká dlouhá a studená zima. Ylva Brinková si vybavila roky, kdy Skåne zapadlo sněhem. Nestávalo se to často. Ale když k tomu došlo,
99
skåne 21. září — 11. října 1994
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203708
přinášelo to dramatické situace pro ženy, které měly rodit a nemohly se dostat do nemocnice. Vzpomínala si, jak jednou mrzla v ledovém traktoru, který ve sněhové vánici a závějích hledal cestu k odlehlému domu severně od města. Rodička silně krvá cela. Tenkrát se poprvé za ta léta opravdu bála, že ji ztratí. A to se prostě nesmělo stát. Švédsko je země, kde se při porodu zkrátka neumírá. Ale zatím je teprve podzim. Čas jeřabin. Ylva Brinková pocházela ze severu země a občas se jí zastesklo po melancholických hvozdech Norrlandu. Na život ve skånské krajině, kterou bez odporu ovládá věčný vítr, si nikdy nezvykla. Ale její manžel vyhrál. Narodil se v Trelleborgu a nedovedl si představit, že by žil někde jinde než na jihu. Když už měl čas zajet domů. Do pokoje vešla Lena Söderströmová a přerušila její tok myšlenek. Bylo jí něco málo přes třicet let. Mohla by být moje dcera, napadlo Ylvu. Jsem dvakrát tak stará. Je mi dvaašedesát. „Ta neporodí dřív než k ránu,“ řekla Lena Söderströmová. „Ještě stihneme odejít domů.“ „Bude klidná noc,“ prorokovala Ylva. „Jestli chceš, klidně si zdřímni.“ Někdy se noc protáhla. Usnout byť jen na čtvrt nebo půl hodiny docela pomáhalo. Zaplašilo to tu nejtěžší únavu. Ale Ylva nespala nikdy. Po pětapadesátce zaznamenala, že se její potřeba spánku výrazně snížila. Viděla v tom připomínku, že život je krátký a má svůj konec. Takže je škoda ho zbytečně prospat. Venku na chodbě se mihla nějaká zdravotní sestra. Lena Söderströmová pila čaj. Dvě sestřičky skláněly hlavy nad křížovkou. Bylo devatenáct minut po půlnoci. Tak už je říjen, pomyslela si Ylva. Podzim se prohlubuje. Zima je za dveřmi. V prosinci má Harry dovolenou. Celý měsíc. Budeme předělávat kuchyň. Ne že by to bylo zapotřebí. Spíš aby se něčím zaměstnal. Dovolená, to není nic pro něj. Je to období duševního neklidu a svrbění rukou. Z jednoho pokoje se ozvalo zazvonění. Sestřička se zvedla a za pár minut byla zase zpátky.
100
pátá žena
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203708