Vyhýbat se něčemu není totéž jako utíkat od nebezpečí. Když se aktivuje reakce útěku, tak víme, od čeho utíkáme, uvědomujeme si, že máme strach a že nám tento strach pomáhá přežít. Při vyhýbavém chování prostě nechceme ani pomyslet na to, čemu se snažíme vyhnout, a to do té míry, že si svého strachu ani vůbec nemusíme všimnout. Zároveň také nejsme v ohrožení života. Vyhýbavost stojí i za tím, proč celá řada úzkostných dětí odmítá přijmout myšlenku, že trpí úzkostmi. Vyhýbavost je někdy pociťována jako „nic“, protože pocity jsou velice důsledně odděleny. Jindy to ale může být strašný pocit. Otupení, prázdnota a vyhoření, které vyhýbavost doprovázejí, jsou často mnohem horší než cokoli, čemu jste se pokoušeli vyhnout! Jeden kolega, který pracuje jako terapeut s válečnými veterány, se se mnou podělil o ukázku extrémně vyhýbavého chování. Jednoho dne se Wayne, jeden z jeho klientů, jen tak mezi řečí zmínil, že ačkoli bydlí nedaleko, tráví na cestě do práce a z práce celou hodinu. Mého kolegu zajímalo, jak je to možné, ale Waynovi se to nezdálo nijak divné. Zvědavost je protikladem vyhýbání se, takže je těžké vzbudit zájem u někoho, kdo se právě aktivně vyhýbá. Nakonec terapeut přesvědčil Wayna, aby se spolu podívali do mapy. Ukázalo se, že každodenně jezdil několik kilometrů dlouhou oklikou a vůbec netušil proč. Pak si ale uvědomil, že přímá cesta vede kolem hřbitova, kde leží jeho kamarád z války. Aniž by si to Wayne jakkoliv uvědomoval, změnil trasu, aby si nemusel opakovaně připomínat jeho smrt. Přirozeně že někde hluboko Wayne věděl, co dělá, jinak by se mu nedařilo vyhýbat se tak účinně! Ale neuvědomoval si, že to ví. Vyhýbání narušuje lidem jejich životy tím, že vytváří zajížďky kolem všeho, co by je mohlo příliš rozrušit. Vyhýbání nám také brání získávat nové zkušenosti, které by nás naučily chovat se přiměřeně situaci. Bezpečnostní systém nezískává dost informací, aby mohl správně hodnotit a rozhodovat. Možná že díky vyhýbavému chování nezažíváme intenzivní strach, ale také nás připraví o skutečný pocit bezpečí, jistoty a klidu. „Lékem“ na Waynovo vyhýbání bylo jezdit přímo kolem hřbitova a tak si uvědomit, že se vzpomínkami na svého kamaráda může žít. Bylo to bolestné, ale dokázal to, a navíc se spolu s bolestí objevila nečekaná prémie – vrátily se mu i dobré vzpomínky.
4. Na hraně
/ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203609