Pozdrav od Daniela (Ukázka, strana 99)

tu vládla přesnost, pořádek a úsporná systematičnost, stáj se nepodobala zlaceným mramorovým palácům evropských panských koníren, byla střízlivější, ale tím víc vynikali její obyvatelé a přičinlivost stájníků, kteří o ně pečovali.

Adromedě se tu líbilo, leskla se jako mosaz, ve svém novém příbytku požírala protekční oves a její bývalý pán ji vůbec nezajímal. I jeho ostatně zajímalo víc jakési mladičké tmavošedé hříbě, které po něm neklidně otočilo hlavu a spěchalo se skrýt za svou černou matku. „Líbí se vám His Sable Majesty?“ zaradoval se lord Waldegrave. „Jednou to bude nejcennější kůň z mé stáje. Jeho matka je potomkem jedné z královských klisen – to jest kobyl, které Karlu II. přivezl sir John Fenwick přímo z Orientu. A otcem je Unamuno – Unnamed, jak se mu tady říká.“ A vida, že jméno slavného hřebce neučinilo na jeho hosta žádný dojem, dodal trochu rozmrzele: „Patří jednomu vašemu krajanovi, hraběti Silbernsternovi. Což je pro nás Angličany mrzuté.“ Wellechovskému se poněkud zrychlil tep. Nicméně jen pokrčil rameny. „O tom pánovi jsem už slyšel. Nevím, proč se všichni rozhodli pokládat ho za mého krajana. Já jsem z Čech, a o žádných tamních Silbernsternech jsem nikdy neslyšel. Prý je zde majitelem jakési zříceniny. Netušil jsem, že je i chovatelem koní.“ Waldegrave se pobaveně zasmál. „Unamuno by stačil. Je to pouštní arab – čerti vědí, kde k němu přišel. Každý beduín by chovného hřebce spíš zabil, než prodal. Nu, má ho. Čas od času pořádá na svém sídle u řeky Dovey závody. Tři čtyřmílové rozjížďky o cenu Unamuna. Tedy, majitel vítěze si může dát Unamunem připustit svou klisnu. Koná se to veřejně, po závodech.“ „Stojí ten kůň vůbec za to?“ „Postaví ho ochotně proti komukoli. A dosud nebyl poražen. Říká se, že kdyby ještě závodil Flying Childers, porazil by snad i jeho. Viděl jsem Unamuna běžet jen jednou, ale ten pohled mi stačil. Hrabě Silbernstern byl tehdy v Anglii velmi krátce a já jsem zrovna odjížděl na kontinent. Byla to poslední a nejmoudřejší věc, kterou jsem tu stačil na poslední chvíli zařídit – od statkáře, který tehdy náhodou rozjížďky vyhrál, jsem odkoupil právo zde na tohoto Unamunova potomka, a poslal jsem k němu svou královskou klisnu.“ Wellechovského pojalo podezření, nevymámil-li od něho lord Andromedu náhodou proto, aby ji také nabídl tomu neporazitelnému arabovi. Ale jak se tak rozhlížel po jeho stáji, neměl to Waldegrave zapotřebí. „O takové ceně jsem na mou duši ještě neslyšel,“ podotkl Wellechovský. „Majitel zříceniny je zajímavý podivín.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203592

Ale to už ho přilákal další pár koní, tmavých hnědáků, z nichž byly ve stáních vidět jen kulaté svalnaté zadky a štíhlé nohy s výraznými suchými klouby. Zatoužil dotknout se jejich krátké lesklé srsti, prohlédnout si je důkladně, obdivovat se jim, nalézt na nich aspoň malou chybičku, aby mohl zarýt do Angličanova hipologického sebevědomí. „Podivín možná, zajímavý rozhodně,“ promluvil za ním Angličan. „Díky té poněkud barbarské podívané se mu podařila neuvěřitelná věc – na jeho závody prý přijel několikrát ochotně i náš král, kterého závody v podstatě nebaví a je ho jinak obtížné vylákat i do Newmarketu, to zaprvé. A kromě milenek ho tam pravidelně a rád provází i princ waleský, který s ním jinak nevydrží den pod jednou střechou. To zadruhé. Pokud u nás chcete jít s dobou, budete se tam muset vypravit také. Tihle dva hnědáci se vám líbí?“ „To bych řekl. Aspoň podle toho, co je z nich vidět.“ „Duke!“ zavolal Waldegrave a hřebec otočil malou hlavu na štíhlém dlouhém krku a pozorně se naň zahleděl. „Duchess!“ Druhá úplně stejná malá hlava na štíhlém dlouhém krku se otočila ve vedlejším stání. Dvě široké bílé lysiny až k růžovému pruhu na čumáku, dva páry neklidných bystrých očí, hřebec a klisna téměř jako zrcadlový obraz. „To jsou ti dva, které vám zamýšlím nabídnout za vaši klisnu. Mají stejné rodiče, hřebec je o rok starší, šestiletý. Na naše honební jízdy jsou zvyklí, bezpečně skáčou a jsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Ostudu si s nimi rozhodně neuděláte. Přejete si, abych je dal vyvést? Nebo se vám snad zalíbil jiný kůň?“ „Ne, jsou určitě vynikající,“ odtušil zamyšleně Wellechovský a nejraději by se byl zeptal, jaký podivný rozmar přiměl lorda Waldegrava k tomu, aby plavou kobylu tak nezřízeně přeplatil. Waldegrave si jeho rozpaků všiml a pochopil je správně. A neřekl ani slovo na vysvětlenou. „Prokázal jste mi laskavost,“ dodal nicméně, když Wellechovský přece jen neodolal a vešel ke hřebci, jako by stále pátral po nějaké příčině, proč mu diplomat přidal ještě hřebcovu pravou sestru. „A za přátelskou službu zůstávám nerad dlužen. Nechci se vám plést do věci vašich koní, ale skoro bych si troufal tvrdit, že z těch dvou silnější ruku zatím potřebuje Duchess.

Přece jen se s ní pracovalo o rok méně. A bude jí teprve pět, na dámské sedlo je mladá.“ Klisna byla stejně vysoká i stejně mohutná jako hřebec, jen krk měla nepatrně štíhlejší a punčošky na předních nohách delší, až po kolena. Když k ní Wellechovský přistoupil, nervózně potrhla kůží na pleci a přešlápla. „Oba ti angličani mají kohoutky, kterým dámské sedlo příliš nesedí,“ podotkl Wellechovský. „Budou ale pekelně rychlí, to je na nich vidět. Co Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203592

kdybych je přihlásil k závodům u toho svého údajného krajana?“ „Zkuste to. Vsadím na vás. Ovšem rychlých koní je tu nepočítaně. Za těch pět let, co v chovu působí arabští hřebci, se prý rodí jedno výjimečné hříbě za druhým. Už se zdá, že naše země dá světu novou koňskou rasu.“ „Na lov a na závody. Do války bych s nimi nejel,“ podotkl Wellechovský, prohlížeje si dlouhá, štíhlá těla těch anglických koní, nervních, temperamentních, aristokratických na první pohled. Nedovedl si je představit v těžké vojenské výstroji pod kyrysníkem, vydané nepohodě, mnohdy špatnému zacházení a nedostatku krmení v leženích, ani v bouchání děl a jekotu trubek, když viděl, jak neklidně otáčejí uši při každém šelestu. A napadlo ho, co si vlastně s tímhle luxusním darem počne. Leda ve Vídni draho prodat, pomyslel si pokoutně. „Snažíme se válečné konflikty omezovat, neslouží hospodářství,“ mínil diplomat. „Zabíjení koní je ostatně zhovadilost.“ „Hm – a co až vás tu zase navštíví Pretendent?“ Waldegrave po něm zkoumavě bleskl očima a otočil se k východu ze stáje. Wellechovský vylezl z boxu od klisny a následoval ho s uspokojivě zlomyslným pocitem. Stájníci v pozoru sekundovali jejich odchodu. „Patrně přeceňujete vliv pouliční lůzy, pane Wellechovský,“ utrousil diplomat přes rameno. „Mohu vás pozvat na skleničku?“ Sherry se dalo pokládat za Waldegravovu neúmyslnou pomstu za netaktní zmínku o Pretendentovi. A Wellechovský zauvažoval, proč ti Angličani pijí tenhle lepkavý nasládlý mok, když mají tak výbornou skotskou pálenku. Až se bude vracet, beze sporu si jí musí pár beden nakoupit s sebou. Až se bude vracet… zatím byl sotva na začátku. Ale vzdor tomu, že tu je tak krátce a že vlastně zatím neudělal nic víc, než že doprovodil svou choť na večírek u její přítelkyně, oficiální cíl jeho cesty se mu přihlásil sám a neoficiální o sobě dal aspoň vědět. Všechno zatím probíhalo lépe než se nadál. Dnes odpoledne jej čeká Liliental, růžový stařec. Obstarožní snoubenec dámy, která má zřejmě styky s jakobitskými kruhy zde i v zahraničí a krom toho se zná s chotí hraběte Silbernsterna i s jeho tajemníkem. Stuartovská tradice je tu zřejmě mnohem živější, než se oficiálně připouští – a to nevlídné mlčení kolem je víc než výmluvné. Ostatně i tenhle Waldegrave byl vychován ve Francii, měl za manželku katoličku a sám býval katolík. Stálo by patrně za to se o tom zdejším jakobitském podhoubí dozvědět něco víc, ale jak, aby nevzbudil podezření a aby jeho nepatřičné zájmy nebyly ještě téhož dne předmětem rozhovoru v saloně prvního ministra Walpola. A aby dne následujícího neputoval přes Kanál jako persona ingrata jen s ostudou a se svými skvělými anglickými koňmi – nebo možná bez nich. Koneckonců, jakobiti s celou tou věcí nemusí mít vůbec nic společného. Proč také? Krajan, majitel zříceniny, chovatel koní, manžel krásné ženy a zaměstnavatel italského tajemníka, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203592