– 98 –
valy: „Nezaměstnanosti dělnictva budiž čeleno rychlým uvedením našeho průmyslu do výrobní pohotovosti s použitím případných opatření donucovacích a soustavnými investicemi státními.“ 95 Nic na tom nezměnily ani programové postuláty, které byly zveřejněny o rok později, v nichž stálo: „Nechováme nijakých obav před zavedením pojišťování pro případ nezaměstnanosti, poněvadž by pojištění toto, jsouc řádně vybudováno, neomezilo se jen na podporování dělníka bez viny nezaměstnaného, nýbrž mělo by také velký význam výchovný…“ Vedle toho zdůraznili také možnost přikázat nezaměstnanému proti jeho vůli určitou práci. Na naši otázku, proč náhle taková vstřícnost, odpovídá sám citovaný dokument: „Pojištění toto nebude tudíž znamenati valné břemeno pro dělnictvo a stát, nýbrž vystačí pravděpodobně při dokonalém svém vybudování s vlastní silou dělnické svépomoci…“ 96 To, co agrárníci vždy v politické propagandě využívali, nebyly přímo podpory, nýbrž nadměrná participace státu na nich. Podporovaní nezaměstnaní jsou vždy od mnohých v podezření z lenošství a flákačství, přičemž agrárníci tehdy toto mínění pouze artikulovali na politické scéně. Jen na první pohled se může zdát překvapující, že útočníkem po celé meziválečné období jsou hlavně ti, jejichž voličskou základnu tvoří i množství chudého drobného rolnictva, a nikoli národní demokraté, považovaní za reprezentaci průmyslové a bankovní buržoazie. Kramářova strana i přes svůj liberalismus v zásadě neměla přímý zájem na dávkách nezaměstnaným. V prvních letech existence Československa, přestože její ministři financí Rašín i Engliš byli vášnivými odpůrci jakéhokoli rozšiřování podpor, o něž se snažilo MSP, národní demokracie v duchu Englišova výše citovaného prohlášení považovala podpory z nacionálního hlediska za nutné pro uchování stability. V období konjunktury druhé poloviny 20. let, kdy již neexistovaly státní podpory, nýbrž gentský systém pojištění, zase tato strana neměla zásadnější důvod k útokům proti podporám, protože se v ničem nestřetávaly se zájmy skupin, které reprezentovala. Pojištění si financovali pracující sami a stát jim k tomu dával příspěvek, přičemž zaměstnavatelé neměli v pojištění žádnou úlohu. Proto když reprezentanti této strany budou vystupovat proti podporám, půjde spíše o výši, popř. nějaké systémové prvky, a nikoli o podstatu peněžní podpory.97 Koneckonců A. Rašín v jednom ze svých projevů vyjádřil tento postoj jasně: „To je pokrok, který udělalo toto Národní shromáždění, že řeklo: Ano, já jsem ochotno, ten stát jest po95 96 97
Programové zásady republikánské strany čs. venkova, Praha 1919, s. 12. Požadavky republikánské strany čs. venkova, Praha 1920, s. 42. Příznačným příkladem je v tomto směru K. Engliš v době svého dalšího působení na MF v letech třicátých, který patřil k hlavním zastáncům restrikce státního příspěvku k podporám nakonec provedené v roce 1933.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203048