– 98 –
valy: „Nezaměstnanosti dělnictva budiž čeleno rychlým uvedením našeho průmyslu do výrobní pohotovosti s použitím případných opatření donucovacích a soustavnými investicemi státními.“ 95 Nic na tom nezměnily ani programové postuláty, které byly zveřejněny o rok později, v nichž stálo: „Nechováme nijakých obav před zavedením pojišťování pro případ nezaměstnanosti, poněvadž by pojištění toto, jsouc řádně vybudováno, neomezilo se jen na podporování dělníka bez viny nezaměstnaného, nýbrž mělo by také velký význam výchovný…“ Vedle toho zdůraznili také možnost přikázat nezaměstnanému proti jeho vůli určitou práci. Na naši otázku, proč náhle taková vstřícnost, odpovídá sám citovaný dokument: „Pojištění toto nebude tudíž znamenati valné břemeno pro dělnictvo a stát, nýbrž vystačí pravděpodobně při dokonalém svém vybudování s vlastní silou dělnické svépomoci…“ 96 To, co agrárníci vždy v politické propagandě využívali, nebyly přímo podpory, nýbrž nadměrná participace státu na nich. Podporovaní nezaměstnaní jsou vždy od mnohých v podezření z lenošství a flákačství, přičemž agrárníci tehdy toto mínění pouze artikulovali na politické scéně. Jen na první pohled se může zdát překvapující, že útočníkem po celé meziválečné období jsou hlavně ti, jejichž voličskou základnu tvoří i množství chudého drobného rolnictva, a nikoli národní demokraté, považovaní za reprezentaci průmyslové a bankovní buržoazie. Kramářova strana i přes svůj liberalismus v zásadě neměla přímý zájem na dávkách nezaměstnaným. V prvních letech existence Československa, přestože její ministři financí Rašín i Engliš byli vášnivými odpůrci jakéhokoli rozšiřování podpor, o něž se snažilo MSP, národní demokracie v duchu Englišova výše citovaného prohlášení považovala podpory z nacionálního hlediska za nutné pro uchování stability. V období konjunktury druhé poloviny 20. let, kdy již neexistovaly státní podpory, nýbrž gentský systém pojištění, zase tato strana neměla zásadnější důvod k útokům proti podporám, protože se v ničem nestřetávaly se zájmy skupin, které reprezentovala. Pojištění si financovali pracující sami a stát jim k tomu dával příspěvek, přičemž zaměstnavatelé neměli v pojištění žádnou úlohu. Proto když reprezentanti této strany budou vystupovat proti podporám, půjde spíše o výši, popř. nějaké systémové prvky, a nikoli o podstatu peněžní podpory.97 Koneckonců A. Rašín v jednom ze svých projevů vyjádřil tento postoj jasně: „To je pokrok, který udělalo toto Národní shromáždění, že řeklo: Ano, já jsem ochotno, ten stát jest po95 96 97
Programové zásady republikánské strany čs. venkova, Praha 1919, s. 12. Požadavky republikánské strany čs. venkova, Praha 1920, s. 42. Příznačným příkladem je v tomto směru K. Engliš v době svého dalšího působení na MF v letech třicátých, který patřil k hlavním zastáncům restrikce státního příspěvku k podporám nakonec provedené v roce 1933.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203048
– 99 –
vinen a musí býti ochoten dáti podporu těm, kteří práce dosíci nemohou, ale nemůže podporovati ty, kteří práci odmítají.“ 98 Jinak je tomu však u agrárníků. Tam důvodů k zášti bylo podstatně více. Tato otázka se bude v následujících kapitolách této knihy periodicky vracet. Dejme však zatím slovo dokumentům z roku 1918. Sociální demokraté, hlavní strůjci plánu státních podpor, se pochopitelně po Viškovského výstupu cítili v roli potrefené husy, a tak zatroubili k útoku. Ještě na téže schůzi si vzal slovo poslanec L. Pik a zahájil polemiku. Ačkoli svůj proslov uvedl demagogickými prohlášeními, že Viškovského projev „mohl příslušeti do parlamentu rakouského, ale nemůže býti akceptován v Národním shromážděni svobodné republiky…“, jeho následná argumentace nepostrádala racionální jádro. Upozorňoval především na to, že na zemědělské dělnictvo se nevztahuje řada pracovních ochranných norem a že jeho mzdové poměry jsou katastrofální, a tedy že po nezaměstnaném průmyslovém proletariátu budou moci zemědělci požadovat práci, až když tyto nedostatky odstraní. Toto se pro změnu stalo pro následující dvě desetiletí zase základem sociálnědemokratické argumentace v otázkách péče o nezaměstnané proti agrárníkům. Ve vyprávění o velké hospodářské krizi pak poukážeme ještě na některé další příčiny antagonismu mezi zemědělci a nezaměstnanými z průmyslu. Základní příčinou tohoto sporu byly peněžní podpory, které fakticky poskytly nezaměstnaným vyšší životní standard, než jaký si mnohdy mohli dopřávat do úmoru pracující drobní rolníci. Za takovéto situace je agrárnická rétorika zcela pochopitelná. Šlo o patovou situaci, s níž bez hlubokých zásahů do zemědělského hospodářství s nejistým výsledkem nešlo nic dělat. Konečně na schůzi RNS 10. prosince 1918 byl předložen k rozpravě definitivní vládní návrh zákona o podporách. Předtím byl předán k rozboru sociálněpolitickému výboru RNS. Sněmovně jej představil jako zpravodaj poslanec R. Laube. Vládní návrh se dočkal pouze kosmetických úprav a byl také téhož dne schválen. Zájem na stabilitě poměrů ve státě ovlivnil i osobní působnost zákona, která byla stanovena velmi benevolentně. Nakonec zákon č. 63/1918 Sb. zahrnoval všechny osoby, které byly odkázány svojí výživou na mzdu nebo služební požitky (nemající jiné prostředky obživy)99 a které podléhaly nemocenskému pojištění.100 98
99
Stenografické záznamy schůzí RNS, 20. prosince 1918. (Nutno ještě poznamenat, že hovořil o státních podporách a nikoli pojištění, které by liberálním požadavkům odpovídalo podstatně více.) Upřesněno v prováděcích předpisech k zákonu o podpoře v nezaměstnanosti č. 63/1918 Sb. Podle § 5 zákona si mohl demobilizační výbor vyžádat úřední průkaz o majetkových poměrech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203048
– 100 –
Vedle nich také osoby propuštěné z vojenské služby a osoby nasazené pro válečné účely101 – tedy osoby demobilizované. Výše základní podpory byla odvozena od podpory nemocenské. Osoby demobilizované měly dostávat konstantní částku 4 Kč. Vedle této osobní podpory měli někteří nezaměstnaní nárok i na další příplatky na osoby ve společné domácnosti a výživou na něj odkázané.102 Tyto příplatky činily 1 korunu na osobu a den. Základní výměra tedy byla relativně nízká a L. Winter to odůvodňoval tím, že vláda i sociálně politický výbor považoval za nevhodné, aby nezaměstnaný dostával více peněz, než by pobíral dělník na nemocenské. K tomu dodával, že již tak jsou nezaměstnaní oproti nemocenským dávkám zvýhodněni příplatky na členy rodiny.103 V případě, že nezaměstnaný práci nalezl, ale byla mimo místo jeho dosavadního pobytu, měli příslušníci jeho rodiny nárok, i přesto, že již fakticky živitel rodiny nezaměstnaným nebyl, na polovinu příplatků – tedy 50 hal. na hlavu. Toto ustanovení však platilo jen v případě, že živitel musel z tohoto důvodu vést oddělenou domácnost.104 Vyplácení podpory v nezaměstnanosti bylo vázáno i na některé další povinnosti, a to především na aktivní hledání práce. Nezaměstnaný měl povinnost hlásit se u zprostředkovatelny (veřejné či odborové, demobilizačním výborem k tomu určené), a pokud ona mu nabídla přiměřené pracovní uplatnění, nesměl je pod pohrůžkou ztráty podpory odmítnout.105 Přesto se ve výkazech z tohoto období objevují nikoli zanedbatelné počty osob, které tak učinily.106 Chybí nám, bohužel, podrobnější údaje o tom, 100 Viz
§ 1 zákona č. 63/1918 Sb. Definice nezaměstnaného byla též odvozena od zákona o pojištění dělníků v nemoci ze dne 30. 3. 1888 z. ř. č. 33 a zákona o bratrských pokladnách ze dne 28. 7. 1889 ř. z. č. 127 v jeho pozdějších zněních. Viz. Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 1999, s. 332–333. 101 Jednalo se o nasazené podle zákona o válečných úkonech ze dne 26. 12. 1912 ř. z. č. 235. 102 Viz § 4 zákona č. 63/1918 Sb. Do této skupiny byly zahrnuty tyto osoby: 1. manželka či družka, 2. děti vlastní i nevlastní mladší 18 let, 3. příbuzní neschopní práce. Při vyměřování podpory však připadaly v úvahu jen ty osoby, které žily s nezaměstnaným ve společné domácnosti před vyhlášením tohoto zákona. V případě demobilizovaného, jehož rodina požívala vyživovacích příspěvků na základě jiných zákonů (viz zákon z 26. 12. 1912 z. ř. č. 237, nebo č. 313/1917), byla hrazena nezaměstnaným jen částka, která činila rozdíl mezi výší podpory v nezaměstnanosti a vyživovacími příspěvky. 103 Stenografické záznamy schůzí RNS, 10. prosince 1918. 104 Upřesněno v prováděcích předpisech k zákonu o podpoře v nezaměstnanosti č. 63/1918 Sb. Viz též § 8 zákona 63/1918 Sb. 105 Viz § 8 zákona 63/1918 Sb. Nezaměstnaný se musel hlásit osobně alespoň dvakrát týdně u zprostředkovatelny práce. V případě její velké vzdálenosti určil demobilizační výbor náhradní hlášení. Zanedbal-li podporovaný bez odůvodněné omluvy povinné hlášení, či zdráhal-li se neodůvodněně přijmout práci svým schopnostem přiměřenou a placenou podle mzdového tarifu či podle sazeb v místě obvyklých, pozbyl nároku na další podporu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203048