místo organizaci zákona, smíru a spravedlnosti“, sice musela znít všem evropským demokratům sympaticky, bylo ale otázkou, jak takovou devízu prosadit v reálné politice. MacDonald totiž odmítal rozlišovat mezi útočnými a obrannými zbraněmi a vyslovoval se pro co možná nejrychlejší úplné odzbrojení.5 Ohniskem mezinárodní aktivity labouristů měla být Společnost národů, současně ale zásadně odmítal „partikulární aliance“, ba jakékoliv záruky zvláštního druhu vůči jakýmkoliv kontinentálním státům.6 Z této premisy vyplýval i MacDonaldův – zatím pouze teoretický – postoj k základnímu problému evropských vzta-hů, totiž německo-francouzskému poměru. Zatímco francouzskou akci v Porúří v předcházejícím roce Labour party zásadně zavrhovala, zdůrazňovala odpovědnost vůči Německu a jeho dalšímu vývoji. MacDonaldova teze o německém lidu, jenž „není zdrcen, není zotročen, není změněn v páriu“ byla jistě opět správná, vyvstávala však otázka, jakým způsobem mohla podobná doktrína – zvláště při reálném rozložení sil ve výmarské republice – ovlivnit stejně nezbytnou změnu mentality politiky Berlína. Oprávněnost této otázky byla brzy umocněna výsledkem voleb v Německu v květnu 1924, jež přinesly zřetelné posílení nacionální pravici, zatímco demokraté všech odstínů citelně ztratili. Vraťme se ale zpět k okamžiku MacDonaldova nástupu. 2 Nad vztahy mezi Londýnem a Prahou ležel počátkem 1924 stín nedávno parafované československo-francouzské smlouvy, již ministr zahraničních věcí Edvard Beneš nakonec podepsal v Paříži 25. ledna.7 Britský vyslanec v Praze sir G. Clerk už před jejím podpisem Beneše varoval, že pro britské veřejné mínění je dokument svědectvím, že se republika rozhodla následovat Polsko „as a faithful vassal of France“.8 Většina anglického tisku po zveřejnění textu smlouvy nevyčítala vedoucím činitelům pražské politiky její meritorní obsah, pečlivě vázaný s Paktem Společnosti národů, ale spíše samotný fakt, že jí Československo opouští nestranné přátelství obou západních mocností a „definitivně ztotožňuje své zájmy se zájmy Francie“.9 Jak upozorňoval své nadřízené v Praze vyslanec V. Mastný, vkrádala se do úředního i žurnalistického posuzování smlouvy obecná nepopularita Francie v anglické společnosti. Pražské diplomacii se nedařilo, jak jsme se zmínili už v minulé kapitole, nepříznivý dojem svého posledního kroku rozptýlit, ačkoliv ministr zahraničí Beneš i další českoslovenští diplomaté od počátku Brity o obsahu smlouvy i finalizaci jednání s Francií podrobně informovali. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203047
Ozvěny formalizovaného spojenectví s Paříží byly také jedním z důvodů, proč Beneš v polovině ledna 1924 přijel do Londýna, i když oficiálně byla hlavním záměrem účast v zasedání finančního podvýboru Společnosti národů, připravující mezinárodní půjčku pro Maďarsko. Pražská diplomacie usilovala – vcelku pochopitelně – využít problémů svého jižního souseda, s nímž se jí nedařilo vzhledem k jeho stabilnímu odporu k současnému mírovému uspořádání dospět k slušnému modu vivendi, k vlastním cílům hospodářským i politickým. Praha tedy začala i oficiálními cestami signalizovat, že státy Malé dohody budou při dalších jednáních striktně požadovat osvobození od tzv. liberalizačních poplatků tak dlouho, dokud bude Maďarsko v rámci sanačního programu zbaveno povinnosti platit reparace. Narazila opět na odmítavý postoj jak Velké Británie, tak Itálie.10 Beneš měl tedy skutečně v Londýně o čem jednat, a to nejen s (fakticky právě odstupujícím) šéfem britské diplomacie lordem Curzonem.11 Šéf československé diplomacie se totiž stal v Londýně náhodně svědkem odstoupení Baldwinova kabinetu a nástupu vlády MacDonaldovy, což mu umožnilo ihned představit novému premiérovi Jeho Veličenstva vlastní vidění řady evropských problémů a pochopitelně se seznámit s optikou jeho. Beneš jistě schvaloval řadu principů, s nimiž se MacDonald ujímal řízení britské diplomacie, a jež mu ihned potvrdila nejaktuálnější analýza pracovníka londýnského vyslanectví ČSR J. Císaře.12 Stejně jako MacDonald (a na rozdíl od současné reprezentace francouzské v čele s R. Poincarém), byl přesvědčen, že Německo i Rusko je třeba co nejrychleji zapojit do stávajícího evropského systému, mimo jiné je začlenit do Společnosti národů, což se stalo jedním ze záměrů labouristické politiky. Na rozdíl od něj byl ale (zcela pochopitelně) přesvědčeným stoupencem priority bezpečnosti před obecnými doktrínami vtělenými do Paktu Společnosti národů a akcentováním otázek odzbrojení. Nadto se (nikoliv bezdůvodně) musel obávat jistých revizionistických sklonů přinejmenším části labouristů. Proto také MacDonalda nabádal při schůzce 24. ledna – tedy dva dny po zformování jeho vlády – především k umírněnému postoji vůči Francii, a dosáhl zde jistých příslibů. Podle Benešova cirkulárního telegramu měl nový britský ministerský předseda přislíbit, že „pokusí se... dohodnout s Poincarém o celém problému reparací a bude nakloněn ke koncesím. Počítá však, že kdyby s Poincarém se nedohodl,... došlo by naprosto jistě k roztržce daleko horší než za Curzona nebo Lloyd George...“13 MacDonald 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203047
také ujišťoval, že nechce nijak zvlášť favorizovat Německo, oba se pak shodli na potřebě urychleného uznání sovětského Ruska de iure, i když právě šéfovi československé diplomacie se tento krok v Praze prosadit nepodařilo.14 S tím také Beneš odjel do Paříže. Nutno dodat, že považoval situaci nové vlády vzhledem k rozložení sil v parlamentu za nesmírně obtížnou, a nepředpokládal tedy, že by – alespoň zatím – mohla udělat v mezinárodních vztazích něco významnějšího.15 Přesto ale neváhal ve svém velkém parlamentním projevu, proneseném brzy po návratu do Prahy, nazvat nástup nové vlády za mezník v historii Anglie, přičemž vyslovil přání, aby byl dosavadní „velmi dobrý poměr“ k Británii rozvinut do „nejlepšího poměru“ právě za přispění kabinetu MacDonaldova.16 Zdá se, že rozhovory novopečeného ministerského předsedy Jeho Veličenstva s Benešem nezůstaly zcela bez vlivu na jeho další kroky. Když se 7. února sešel poprvé s vybranými zástupci tisku, ujistil je, že se – jak zaznamenal informátor vyslanectví ČSR – bude snažit „docíliti dorozumění s Francií v otázce programu, který by se stal skutečným a efektivním základem evropského míru“. Stranou pozornosti neměly zůstat ani menší evropské státy (MacDonald uváděl několikrát jako příklad Československo a právě E. Beneše), přičemž prý naznačil, že o klíčových krocích jak v otázce dluhů a reparací, tak v otázce odzbrojení a bezpečnosti bude Praha vždy předem informována.17 Ve stejném duchu pak vyzněly i první konkrétní MacDonaldovy kroky v praktické politice, a také jeho podrobné programové expozé. Ačkoliv na dosavadní vztahy mezi Londýnem a Paříží pohlížel značně kriticky, otevřeně zde (jistě ke spokojenosti pražských diplomatů) nabídl spolupráci francouzské Poincaréově vládě – „Francie se nepotřebuje báti ničeho v politice, kterou my můžeme sledovati... Nic by nemělo mezi námi býti, a doufám, že nebude co by se nedalo urovnati dobrou vůlí...“ Projev tak vyzněl jako vybídnutí k anglo-francouzské spolupráci při budování základů „evropského narovnání“, což mohli v Praze jen vítat.18 Evropská politika nové britské vlády byla ale ve skutečnosti limitována příliš mnoha reálnými i doktrinálními faktory, aby mohla cele československé předpoklady naplňovat. Nadto se vztahy mezi Londýnem a Prahou ani nyní nemohly – bez ohledu na přání pražských politiků – zbavit stínů z nedávného vývoje, což se ukázalo již v prvních měsících MacDonaldova úřadování jednak při projednávání maďarské rekonstrukční půjčky, jednak při jednání o druhé tranši půjčky československé. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203047