místo organizaci zákona, smíru a spravedlnosti“, sice musela znít všem evropským demokratům sympaticky, bylo ale otázkou, jak takovou devízu prosadit v reálné politice. MacDonald totiž odmítal rozlišovat mezi útočnými a obrannými zbraněmi a vyslovoval se pro co možná nejrychlejší úplné odzbrojení.5 Ohniskem mezinárodní aktivity labouristů měla být Společnost národů, současně ale zásadně odmítal „partikulární aliance“, ba jakékoliv záruky zvláštního druhu vůči jakýmkoliv kontinentálním státům.6 Z této premisy vyplýval i MacDonaldův – zatím pouze teoretický – postoj k základnímu problému evropských vzta-hů, totiž německo-francouzskému poměru. Zatímco francouzskou akci v Porúří v předcházejícím roce Labour party zásadně zavrhovala, zdůrazňovala odpovědnost vůči Německu a jeho dalšímu vývoji. MacDonaldova teze o německém lidu, jenž „není zdrcen, není zotročen, není změněn v páriu“ byla jistě opět správná, vyvstávala však otázka, jakým způsobem mohla podobná doktrína – zvláště při reálném rozložení sil ve výmarské republice – ovlivnit stejně nezbytnou změnu mentality politiky Berlína. Oprávněnost této otázky byla brzy umocněna výsledkem voleb v Německu v květnu 1924, jež přinesly zřetelné posílení nacionální pravici, zatímco demokraté všech odstínů citelně ztratili. Vraťme se ale zpět k okamžiku MacDonaldova nástupu. 2 Nad vztahy mezi Londýnem a Prahou ležel počátkem 1924 stín nedávno parafované československo-francouzské smlouvy, již ministr zahraničních věcí Edvard Beneš nakonec podepsal v Paříži 25. ledna.7 Britský vyslanec v Praze sir G. Clerk už před jejím podpisem Beneše varoval, že pro britské veřejné mínění je dokument svědectvím, že se republika rozhodla následovat Polsko „as a faithful vassal of France“.8 Většina anglického tisku po zveřejnění textu smlouvy nevyčítala vedoucím činitelům pražské politiky její meritorní obsah, pečlivě vázaný s Paktem Společnosti národů, ale spíše samotný fakt, že jí Československo opouští nestranné přátelství obou západních mocností a „definitivně ztotožňuje své zájmy se zájmy Francie“.9 Jak upozorňoval své nadřízené v Praze vyslanec V. Mastný, vkrádala se do úředního i žurnalistického posuzování smlouvy obecná nepopularita Francie v anglické společnosti. Pražské diplomacii se nedařilo, jak jsme se zmínili už v minulé kapitole, nepříznivý dojem svého posledního kroku rozptýlit, ačkoliv ministr zahraničí Beneš i další českoslovenští diplomaté od počátku Brity o obsahu smlouvy i finalizaci jednání s Francií podrobně informovali. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203047