21. dubna Schlücksbier, Herschmann a Maxa adresovali Fischerovi do Prahy (již z Berlína) pohlednici s textem: „Milý příteli! Na dotaz Váš stran přednášek: Roethe začíná 30. 4., Schmidt 5. 5. Těšíme se na Vás a přejeme mnoho štěstí u odvodu. Poručení sl. sestře a pozdrav Praze a známým!“80 Fischer si zjara 1904 znovu zapsal všechny Roethovy přednášky i semináře: „výklad básní Walthera von der Vogelweide“, čtení „německá slovotvorba“, v rámci germanistického prosemináře „středohornoněmecká cvičení pro začátečníky“, věnovaná „veršované novele Helmbrecht“, a četbu Murnerovy satiry Die Schelmenzunft, v germanistickém semináři „starosaská cvičení“. Překonal svou nedávnou nechuť vůči Maxu Roedigerovi a svá studia staroněmeckého písemnictví rozšířil o jeho přednášku „výklad menších německých památek 8. – 12. století“. Přednášky a cvičení týkající se dějin „moderního“ německého písemnictví znovu sestávaly hlavně z výuky Schmidtovy, jednak šlo o přednášky „německá lidová píseň, úvod a interpretace“ a „dějiny německé literatury od romantické školy k Heinemu“, jednak o cvičení v moderním oddělení germanistického semináře. Kromě toho se Fischer rozhodl poslouchat Meyerovu přednášku o dějinách německého románu, nadto dvě přednášky romanistické – Geigerův „Rousseauův život a dílo“ a Hagueninův „realistický román ve Francii 1850–1900“. „Ne méně než nadšen“ byl Fischer ze Schmidtova kolegia o „romantice“: „jeho jasné, ostré podání je neromantické, jak jen možno. Jsem zvědav, jak bude seminář utvářen, prozatím mi byl alespoň přidělen referát o prehistorii jedné Kellerovy legendy, která pojednává tutéž látku ‚Schwester Beatrice‘.“ Velmi kritický byl Fischer k Dessoirovu vystoupení: „Dnes jsem si nechal v nudném kolegiu M. Dessoira (žid) po x-té vysvětlit Kantovo učení, obecně = srozumitelně vypočtené, aby tomu rozuměly hospitující dámy.“81 Několik dní nato Fischer znovu obšírně referoval. Pozitivní dojem z Harnackovy přednášky „hodnověrnost evangelických dějin“ doprovodil konstatováním: „zájem o náboženství se dnes stává Řehořovského Vývoj tělesné výchovy“ (Čas 15, 1902, č. 59, 15. 11., s. 940–942). V březnu 1903 František Drtina knihu představil jako „instruktivní spisek“, podávající „přehled vývoje tělesné výchovy od starověku orientálního až po dobu přítomnou a snaží se formulovati v závěru podstatu krize, již tělocvik dnes prodělává, a hlavní znaky reformního ruchu ze severu k nám donikajícího […]“ (Česká mysl 4, 1903, č. 2, 1. 3., s. 138, podepsáno D.). Viz dále J. M. Řehořovský: Cestopis císaře Josefa II. z r. 1771, Naše doba 11, 1903/1904, č. 1, 20. 10. 1903, s. 9–16; č. 2, s. 103–111; č. 3, s. 171–176; č. 4, 20. 1. 1904, s. 265–271. 80 Ladislav Schlücksbier Otokaru Fischerovi, 21. 4. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer. Tamtéž je uložen i korespondenční lístek z 23. června se vzkazem „Milý příteli, prosím Tě, půjdeš-li zítra na Roetha, vezmi s sebou ještě jednou ono první vydání Kellerových básní. Stačí mi, svěříšli mi je na 5 minut. Odpusť, že Tě tím obtěžuji, rád bych Tě sice navštívil, ale není možno“ (Ladislav Schlücksbier Otokaru Fischerovi, 23. 6. 1904, LA PNP, f. Otokar Fischer). 81 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 6. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. Tuto distanci Fischer nicméně později opustí, čehož dokladem je dochovaný soubor Dessoirových dopisů z let 1907–1921, zejména však z roku 1913, kdy se Fischer zúčastnil berlínského estetického kongresu. ▶
194
znovu moderním“. V přehlídce „kapacit“ Fischer pokračoval zmínkou o Heuslerově přednášce zabývající se germánským starověkem, především ale o Maxi Lenzovi a jeho ohnivém výkladu „světových dějin v Bismarckově éře“: „také on ukazuje to, co je dnes v Prusku dobrým mravem“ – vyzdvihovat silnou individualitu, silného jedince. Fischer postavil Lenze vedle Roetheho a Breysiga jako stoupence aktuálního „kultu génia“.82 V témže dopise Fischer také podrobněji vylíčil komplikace provázející jeho úvazky v novém semestru: „Mám totiž ve starším oddělení semináře interpretovat Din Mâze, báseň pravděpodobně z 12. st., jejíž rukopis je uchováván v Heidelbergu a momentálně je dočasně v Berlíně“ – je však třeba nejprve požádat heidelberskou univerzitní knihovnu o povolení ke studiu „kodexu“. „Práce u E. Schmidta,“ pokračoval Fischer, „má také své obtíže, první vydání Kellerových básní není k dispozici“, takže se bude bohužel muset obrátit přímo na Schmidta. V knihovně prý mluvil s F. J. Schneiderem, který je naprosto stržen poznáváním „duchovního světa“ Jeana Paula – „jeho práce je víc než nějaké filologické dumání, vyrůstá mu ze srdce, Jean Paul je pro něj největší génius, věřím, že jeho biografie bude dnešní kultuře velkou službou“.83 Fischer potěšeně líčil setkání s „německým kolegou z Prahy, H. Effenbergerem“: „je podle všeho opravdu zajímavý, má umělecké zájmy, ovšem trochu užvaněný – vídal se v Praze s Moisym.“84 82 Zkraje podzimu publikoval L. Hofman text o Bismarckovi, z velké části jde o reflexi Lenzovy bismarckovské monografie, „karakteristického příspěvku k psychologii dnešního Německa“, „knihy plně a upřímně vlastenecky a morálně tendenční“, líčící Bismarcka jako „vzácně mohutnou osobnost, ale zároveň také a stejně důrazně jako ideál, jako nejčistší a nejvyšší projev německého ducha v nynější době, politicky i mravně jako exemplum ad imitandum“ (Ladislav Hofman: Bismarck, Český časopis historický 9, 1902/1903, s. 432–440, zde s. 439– 440). 83 V roce 1905 Schneider v Berlíně vydá monografii Jean Pauls Jugend und erstes Auftreten in der Literatur. Ein Blatt aus der Bildungsgeschichte des deutschen Geistes im 18. Jahrhundert. Po válce byl Schneider na pražské Německé univerzitě jmenován mimořádným profesorem, roku 1921 odešel z Prahy do Halle. Tam také publikoval monografii Victor Hadwiger 1878– 1911. Ein Beitrag zur Geschichte des Expressionismus in der deutschen Dichtung der Gegenwart. Srov. Bischoff 1956, s. 1–5. 84 Otokar Fischer Hermině Fischerové, 11. 5. 1904, NA, f. Josef Fischer. Alexander Moissi působil v letech 1901–1903 v pražském Novém německém divadle, ještě v roce 1903 přesídlil do Berlína a stal se členem Reinhardtova souboru. Pražským německým kolegou nesporně byl Hans Effenberger (1884 Vídeň – 1950 Varšava), který v Praze maturoval a poté zde studoval germanistiku, anglistiku a romanistiku (v roce 1908 obhájil doktorskou práci Lenau und die Musik, in psychologischer, ästhetischer und historischer Beziehung, posouzenou A. Sauerem a Heinrichem Rietschem, A UK, FF NU, Rigorosa I). Nějakou dobu poté pracoval – jako „knihovnický praktikant“ – v pražské univerzitní knihovně, jak lze vyčíst z žádosti o finanční podporu v nemoci, již podal u vídeňského ministerstva kultu a vyučování v dubnu 1909 (NA, f. Ministerstvo kultu a vyučování Vídeň MKV/R, inv. č. 51, sg. 5 F C 3 Prag, k. 222); stal se tedy Fischerovým kolegou. V jiné Effenbergerově žádosti o finanční podporu (z 6. 10. 1909) je již řeč o přesídlení do Vídně, měl nastoupit na místo v tamější Hofsbibliothek (tamtéž). V pozůstalosti O. Fischera jsou uloženy tři Effenbergerovy dopisy z let 1906–1909. Viz také Effenbergerovy texty v Deutsche Arbeit 6, 1906/1907, č. 3, prosinec 1906, s. 198–200 ▶
195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203031