100 /
DAV I D B R I N
Tentokrát mu aspoň šířící se šedé světlo úsvitu pomohlo přejít střechu a sešplhat po žebříku a po schodech bez klopýtnutí. Třesoucíma se rukama odvázal další dva pytle s úlovkem, ty, v nichž se ježily obrysy hranatých předmětů. Vyvléci je nahoru a pak s nimi přejít střechu bylo hotové cvičení v boji mysli proti bolesti. Většina našich předků na tom byla přinejmenším takhle špatně, připomněl si. Než se poměry v Číně na jednu generaci výrazně zlepšily… …a pak zase zhoršily. Pro chudé. Naděje byla samozřejmě nebezpečná. Člověk tu a tam slýchával o pobřežnících, zbohatlých díky velkému nálezu. Ale většinou takovým příslibům skutečnost vyprášila kožich. Možná je to nakonec přece jen soukromá amatérská sbírka kamenů, pomyslel si, když bojoval o posledních pár metrů. Koníček jednoho člověka – cenný pro něj osobně, ale s malou tržní hodnotou. Když se podruhé zhroutil na podlahu jejich látkového domu, našel v sobě ještě dost zvědavosti a síly, aby zvedl hlavu a sledoval, jak hbité prstíky jeho ženy rozvazují provazy. Obrátila vak vzhůru nohama a vysypala z něho hromadu kamenných předmětů a také pár skříněk, o nichž Bin mluvil, z krásně vyřezávaného dřeva a vykládané něčím, co mělo povrch vybroušený do plošek a na obyčejné sklo se to až příliš krásně lesklo. Poprvé zahlédl v jejích očích nadšení. Nebo přinejmenším zájem. Zvedala skříňky jednu po druhé, otáčela je ve světle lampy… a pak se zvedla, aby odhrnula závěs a vpustila dovnitř ostré vodorovné paprsky slunce, jež právě vystrčilo horní okraj nad Východočínské moře. Dítě se probudilo a začalo se převalovat z boku na bok a kňourat, zatímco Bin si nabíral z kotlíku do misky trochu jídla. „Otevři to,“ žádala jej Mej Ling a postavila Bina před volbu mezi miskou a největší skříňkou, kterou přistrčila k němu. S povzdechem jídlo odložil a převzal od ní tu těžkou věc o rozměrech a váze jeho vlastní hlavy… snad jen o trochu delší. Bin začal páčit zrezivělou západku a Mej Ling zatím zvedla malého Siao Ena, aby jej nakojila. „Možná bude lepší chvíli počkat a nejdřív očistit skříňku,“ poznamenal. „Než ji rozbíjet, abychom se podívali dovnitř. Schránka sama o sobě může být cenná a –“ Dřevo náhle zapraskalo a rozštíplo se podél vlákna. Do klína se mu vylila kalná voda a za ní se vykutálel zavalitý předmět, tak hladký a kluzký, že mu málem vyletěl z náruče. „Co je to, manželi?“ zeptala se Mej Ling. „Další kámen?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203016