Bylo mi čtyřiačtyřicet, stál jsem se zkříženýma rukama uprostřed ulice, žádal jsem děti, aby se přestaly rojit a pobíhat, aby šly domů a zamkly za sebou dveře. „A co IRA? Kde je IRA? Proč nebrání naši ulici?“ ptala se ze svého zápraží nějaká paní v županu. „Co tu čumákuješ uprostřed ulice? Hraješ si na strašáka?“ vykřikl jakýsi mladík a odstrčil mě. „Poldové! Už jsou tady!“ Odevšad se sbíhali obyvatelé ulice, aby ochránili svoje děti. Někteří s násadami od lopat, jiní s hurlingovými pálkami, další s kovovými trubkami. Jakási žena máchala ve tmě naběračkou. Za pár minut lidé přehradili Dholpur Lane. Ruční vozík, několik matrací, křeslo, suť z jakési zříceniny, nějací muži přitáhli litinový sporák. První noční barikáda. Druhá vyrostla vzápětí na Kashmir Road, o něco výš, a potom další v ostatních ulicích. Všude halasila vzpoura. Řinčení starého železa a rozbíjeného skla, tupé údery a výkřiky. „Tyrone!“ Přibíhal Danny Finley s přikrývkou pod paží, společně se šesti chlapy z roty C. Dával mi znamení rukou, abych šel k nim. Byl zadýchaný. Klekl si. „Ubráníme ulici, Tyrone. Zabezpečíme ji a ubráníme!“ Nemluvil, řval. Slabikoval každé slovo, aby překřičel okolní rámus. Jako lodní kapitán na můstku bičovaném větrem. Rozprostřel deku na chodníku těsně za barikádou. Samopal Thompson z roku 1921, dvě karabiny M1, dva revolvery Webley, jeden granát a munice v papírovém pytli. „IRA! IRA se vrátila!“ vykřikl jakýsi muž. Stál na sudu, seskočil na zem, radostně mi padl kolem krku. „IRA! Pane Bože! Ochraňte nás! Ukažte jim, kdo jsme!“ IRA! Výkřik se šířil celou ulicí. Lidé už neutíkali. Vraceli se do útoku s holýma rukama. 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202954
„Vraťte se domů! Uvolněte ulici pro bojovníky!“ rozkázal Danny. „IRA! IRA!“ Čtvrť na naše rozkazy kašlala. Z domů opět vycházely ženy s kojenci v náručí. Jiné bušily do země hrnci, pánvemi, železnými poklopy od popelnic. Nějaký kněz běhal od jedné ke druhé s modlitební knížkou v ruce. Mladí sbírali odhozené kameny. Jedna dívka mrštila zápalnou láhev na druhou stranu barikády. Bylo nás jen osm volunteers, ale ghetto nás oslavovalo jako osvobozeneckou armádu. O pár ulic dál se vzňala obloha. Na Bombay Street hořely domy. Když dopadly granáty se slzným plynem, lidé z davu přispěchali, aby zadusili dým. Podávali si z ruky do ruky lavóry s vodou. Znenadání se rozednilo. Ze zatáčky vyjel první obrněný vůz. Zářivě bílým světlometem mířil na naši ulici. Slzný plyn a dým z požárů utvořily neproniknutelnou mlhu. Klečel jsem, obličej mi chránila utěrka. Jedno děvčátko stříhalo košili na pruhy a rozdávalo je vzbouřencům, aby si chránili ústa. Za mnou se znenadání vynořil kluk a chtěl nám štípnout granát. Vyrval jsem mu ho z ruky. Pokrčil rameny a utekl. „Fiannové! Odveďte civilisty!“ vykřikl Danny. Skauti vytvořili neúčinný řetěz. Nebylo jich ani patnáct, šli krok za krokem nahoru ulicí a prosili lidi, aby se vrátili domů. A tak Danny vystřelil do vzduchu dvě rány z revolveru. „Rozejděte se! Je to rozkaz IRA!“ Rozkaz IRA! Vrátili jsme se do ulic! Konečně budeme bojovat. Naproti na šedivé zdi se šklebil starý nápis načmáraný černou barvou. I.R.A. = I Ran Away! IRA = Vzal jsem do zaječích!
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202954
Obyvatelé nás už celé týdny prosili, abychom zareagovali. Nedokázali jsme to. Byli jsme dezorganizovaní a osamocení víc než kdy jindy. V našich ulicích vládli policisté a loajalisté. Od začátku kampaně za občanská práva pronásledovali katolíky. Co jsme žádali? Slušné bydlení a práci; už jsme nechtěli být občany druhé kategorie. Jeden člověk? Jeden volební hlas! Rovnoprávnost s protestanty. Měli jsme holé ruce a transparenty z prostěradel. Britové považovali náš hněv za vzpouru. Loajalisté viděli v každé naší stížnosti válečný pokřik. Nikdy se s námi nerozdělí o moc. Volali po konečném střetu, po rozhodující bitvě. Konečně vyženou papežence. Vyženou nás jednoho po druhém za hranice. Vyčistili si svoje čtvrtě. Tentokrát útočili na naše bašty, na naše domy, na naše školy, na naše kostely. „Pro protestanty protestantský stát!“ Jejich noční pokřik. Dav, překvapený Dannyho výstřely, couvl. Obrněný vůz taky. Zakvílela zpátečka a rázem jsme se opět ocitli ve tmě. V tu chvíli vyšel odnaproti první výstřel. A vzápětí druhý. „Ostrý náboje! Poldové střílej ostrejma!“ Popadl jsem samopal. Dřepl jsem si za barikádu. Náboje se mi třásly mezi prsty, klouzaly po oceli zásobníku. Naplnil jsem ho tak, až se napjala pružina. Dvacet nábojů. Spočítal jsem, kolik jich zbylo v pytli, devět. Podruhé už zásobník až po záklopku nenaplním. Stříleli pořád. Danny si ztěžka sedl vedle mě. „Něco je špatně! Něco tu nehraje!“ Otáčel bubínkem revolveru a nahrazoval ty dva vystřelené náboje. „Z čeho střílej? Tohle nejsou jejich bouchačky! Poslouchej! Řek bych, že to jsou brokovnice!“ 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202954