s p o č ít e j hv ě z d y # 1 0 2
Maminka jí kdysi vyprávěla, že se tu cestou do školy zastavovala i ona, když byla malá. Její pes Věrný se protáhl pod plotem, pobíhal po louce, divoce štěkal a chtěl krávy honit, ale ty si ho nevšímaly. Teď byla louka prázdná a v kalném světle neměla žádnou barvu. Zpoza ní slyšela Annemarie šplouchat moře a na východě, nad Švédskem, se začínalo rozlévat denní světlo. Běžela, jak nejrychleji mohla, a vyhlížela přitom místo, kde se pěšinka znovu vnoří do lesa. To byla poslední část cesty, za kterou už leželo město. Tady. Pěšinka byla zarostlá a dalo práci ji rozeznat. Ale Annemarie našla vchod do lesa podle vysokého keře borůvek, kde se koncem léta tak často zastavovala, aby si natrhala hrst slaďoučkých bobulek. Měla pak pusu i ruce celé modré, a když přišla domů, maminku to pokaždé rozesmálo. Tady byla už zase tma, stromy a keře se stahovaly blíž a blíž, a třebaže se snažila běžet, musela jít pomaleji. Myslela cestou na maminku, na její oteklý kotník a bolestně staženou tvář. Doufala, že si touhle dobou už zavolala doktora. Místní lékař byl starý pán, strohý a odměřený, ale měl laskavé oči. Několikrát se v minulých letech stavoval na statku, přijížděl ve starém otlučeném autě, které na nedlážděné cestě hlučně vrčelo. Jednou to bylo, když byla Kirsti ještě miminko a plakala, protože ji bolelo ouško. A přijel také, když se Lise při vaření snídaně polila horkým omastkem a spálila si ruku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202953