vězněného, ale podstata je pravdivá. Znovu, jako už jednou v éře Svazu spásy, kdosi vyslovil myšlenku, aby carovraždu vykonal „obětovaný oddíl“ (la cohorte perdue) carovrahů, nejlépe dobrovolníků, kteří nebudou členy spolku. Za předpokládaného velitele tohoto oddílu navrhli člena Severního spolku Lunina, který před několika lety něco podobného sám doporučoval a sám se dobrovolně přihlásil, že vraždu vykoná. Potom ovšem vznikla otázka, kdy a kde začít. Pestěl hájil myšlenku, že jedině v hlavním městě Petrohradu. Naproti tomu Sergej Muravjov-Apostol, podporovaný Bestuževem-Rjuminem, zastával „vojenštější“ taktiku, tj. začít tam a tehdy, kde budou okolnosti nejvýhodnější, přičemž na nejvýhodnější okolnosti nečekat, ale vědomě je připravovat a vytvářet. Vyřešení tohoto problému pak odložili na pozdější dobu. Bestužev-Rjumin, na kterého si ostatní členové postupně zvykli, nadhodil otázku spolupráce s revolučním Polskem. Dostal za úkol navázat styk s Poláky a slíbit jim nezávislost – a od Pestěla zase poučení, aby „nepouštěl nijak ze zřetele výhodnost našeho postavení ve vztahu k Polákům a dával jim najevo, že my se můžeme bez nich obejít, oni však bez nás nikoli“. Nezapřeli se tu vojáci. Rozdělili Jižní spolek na „pravé“ a „levé“ křídlo nikoli v politickém, nýbrž v navýsost vojenském slova smyslu. Toto dělení se vztahovalo ke směru pochodu na Moskvu či Petrohrad. Zřídili dva výbory, jeden ve Vasilkově, kde v Černigovském pluku sloužil Muravjov-Apostol (a bydlil tam s ním Bestužev-Rjumin), a druhý v Kamence, v jehož čele stál kníže Volkonskij, velitel 1. brigády 19. pěší divize, a nevlastní bratr jeho budoucí ženy Davydov, plukovník ve výslužbě, žijící v Kamence na svém panství. Jejich společným centrem se stal výbor v Tulčinu. Velitelstvím všech tří výborů bylo tulčinské direktorium. Patrně se už nikdy nepodaří vypátrat, zda právě tato kyjevská schůzka vyvolala podezření tajné policie. V každém případě je zajímavá poznámka careviče Konstantina, spravujícího v té době Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202945
Polsko, v dopise bratru Mikuláši I., napsaném nedlouho po povstání děkabristů. Stojí v něm, že už dávno upozorňoval cara Alexandra I. na Kyjev a Oděsu, kde jsou „ohniska“ všelijakých nedobrých akcí! Vraťme se nyní na chvíli k dokumentu nad jiné závažnému, tj. k Pestělovu návrhu konstituce. V soudních spisech je svázán dosti objemný balík listin, obsahující přes 400 stran hustě popsaných Pestělovým rukopisem. Vedle několika drobnějších pojednáníjsou to především dvě variantyjeho návrhu ústavy. První variantaje ta, kterou posuzovalo kyjevské shromáždění představitelů Jižního spolku v lednu 1823. O druhé variantě začal Pestěl uvažovat podle všech náznaků počátkem roku 1824 při své návštěvě v Petrohradě a po diskusích se členy Severního spolku. Pustil se do práce na nové variantě hned po svém návratu v červenci 1824. Tehdy také nazval svůj spis Ruskou pravdou. Oproti původnímu textu přináší několik změn, které však stěží můžeme rekonstruovat, neboť první varianta se nedochovala celá. Vznikl tak velmi zajímavý a na svou dobu velice pokrokový dokument, jehož plný název zněl Ruská pravda aneb Posvátná státní listina velikého národa ruského, sloužící jako zákon ke zdokonalení státního zřízení Ruska a obsahující přikázáníjak pro národ, tak i pro prozatímní nejvyšší vládu. Z toho vzešel ještě další dokument, jakýsi stručný výtah z této druhé varianty, nazvaný Konstituce – státní zákon. Jsou to stručné výpisky z Pestělova návrhu konstituce, které autor nadiktoval v raném podzimu 1825 Bestuževu-Rjuminovi, jenž v té době vyjednával s jinou tajnou organizací, Sdružením spojených Slovanů, jejich spojení s Jižním spolkem. Členové tohoto sdružení požadovali podrobnější informace o programu Jižního spolku. Dostalo se jim informace nejzasvěcenější. Pro ně byl napsán tento stručný výtah. První varianta návrhu konstituce obsahovala 10 kapitol: 1. Půdní fond státu. 2. Plemena obývající Rusko. 3. Stavy v Rusku. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202945
4. Politický stav národa. 5. Občanský stav národa. 6. Vytvoření nejvyšší moci. 7. Vytvoření státní správy. 8. Opatření pro bezpečnost. 9. Opatření pro blaho národa. 10. Soubor státních zákonů.
Zachovala se 3., 4. a 5. kapitola, z ostatních jen názvy nebo fragmenty. Rusko bylo agrární země, a proto v každém revolučním pokusu hrála prvořadou roli zemědělská otázka. Pestěl řešil věci originálním způsobem. Především ve svém návrhu odboural nevolnický systém a z dvanácti stavů, které rozlišoval, navrhoval vytvořit stav jediný, občanský. Pokud se týče půdy, spojil Pestěl dva protikladné postoje v jeden. Jedni navrhovali zespolečenštění veškeré půdy, druzí zastávali názor, že půda má patřit tomu, kdo ji vzdělal a zušlechtil. Pestěl ve svém značně utopickém návrhu dělí půdu na dvě poloviny: jedna se rozdělí mezi ty, kteří na ní budou chtít pracovat, druhá polovina zůstane dřívějším vlastníkům, kteří na ní budou hospodařit s pomocí námezdních dělníků. V Pestělově řešení probleskují raně buržoazní tendence, i když na druhé straně jeho konstituce dává zemědělcům možnost vyhnout se zproletarizování, poněvadž navrhuje přidělit půdu tomu, kdo na ní chce pracovat. Utopičnost tohoto řešení bije do očí. Rovněž politický systém, jaký Pestěl navrhuje, má některé utopické rysy. Podstatné však je, že předpokládá zrušení samoděržaví a vytvoření republiky. Územně i správně se měla republika dělit na deset gubernií, ty zase na oblasti, kraje a dále okresy, v nichž se mělo každoročně konat „zemské národní shromáždění“ všech obyvatel okresu, na němž by se volily orgány moci. Pestěl tu evidentně navazuje na staroruskou demokracii, založenou na systému „veče“ (sněm všech Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202945