„No tak jo,“ Lukáš se zatvářil spiklenecky. „Počkáme, až se rozední, a vůbec nemusíme pospíchat. Do rána času dost.“ „Hmm, pán je vtipálek.“ Dívka se zatvářila otráveně, pak ji ale napadla myšlenka, při které se jí v očích rozsvítilo: „Vůbec nevím, proč bych měla nastavovat kůži tatínkovu pásku u kalhot za všechny!“ „Jak za všechny?“ nechápal Lukáš. „No říkal jsi, že ti bylo dobře s námi se všemi. Tak co?“ zatvářila se přísně. Lukáš pochopil a usmál se. „Ta ženská rafinovanost, s tím se asi už rodí, nebo co,“ pomyslel si a pak se postavil před dívku a podal jí ruku: „Já jsem Lukáš Kremz, pracuji na zámku v kuchyni a v Hranicích mám dům.“ „Zuzana Pražáková, bydlím u rodičů aaa… víc tě nemusí zajímat.“ „Ale jak tě mám doprovodit domu a řádně předat pantatínkovi, když mi neřekneš, kdo jsi?“ „Máme grunt v Drahotuších, ale pantatínkovi nesmíš na oči!“ „Myslel jsem to ve vší slušnosti.“ „To by asi nepochopil.“ Náhle Zuzana svraštila čelo a zeptala se: „Poslouchej, opravdu mne zajímá, proč sis vybral právě mě. Však ses mohl vypravit za kteroukoliv z nás? „Líbíš se mi víc než ostatní.“ „Všimla jsem si, že mně pozoruješ. A kam, ses pořád díval? No! Jaký mám oči? Řekni!!!“ „Zelený.“ „Zelený nejsou!!!“ „No, ale mají k tomu hodně blízko.“ Lukáš se smál, protože se opravdu díval této dívce na obličej i do výstřihu a to, co tam viděl, bylo opravdu hodně slibné. Ovšem očí si všimnul. Mají takovou zvláštní barvu. A jsou veliké. Když se s nimi na někoho ta dívka podívá, nelze je přehlédnout. „Tak dobře. Dnes musím utíkat domů. Ale můžeme se někdy sejít. Ovšem ve dne a před lidmi.“ „To dá rozum,“ přikyvoval šťastný Lukáš. „A kdy tě tedy jako potkám?“ „Zítra půjdu do Hranic na nákup. Můžeš mi jako odborník poradit, co se musí koupit do kulajdy. Jsem ještě mladá, nemůžu všechno vědět.“ Poslední slova říkala již v běhu, jak spěchala domů, dokud je ještě aspoň trochu světla. Aby to tatík přežil ve zdraví a ona taky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202744