se utopili, jinak by je hlad byl přihnal domů do setmění, ne-li ještě dříve. Skutečnost, že pátrání po tělech utonulých zůstalo marné, byla vysvětlována jedině tím, že zřejmé utonulí uprostřed řeky, ve splavném korytu, jinak by se hoši, dobří plavci, byli dostali na břeh. Teď byla středa večer. Zůstanou-li hoši nezvěstní do neděle, nebude už nikdo doufat v jejich návrat a v neděli dopoledne budou za ně slouženy zádušní služby boží. Tom se zachvěl. Paní Harperová dala vzlykavě „dobrou noc“ a popošla ke dveřím. Potom si však obě pozůstalé ženy jakoby stejným vnuknutím padly do náruče, poplakaly si, trochu si tím ulevily a pak se rozešly. „Dobrou noc“, kterou teta Polly dala Sidovi a Mary, vyzněla nad její obyčej něžně. Sid trochu popotahoval a Mary odešla, usedavě plačíc. Teta Polly poklekla a modlila se za Toma tak dojemně, tak úpěnlivě a s tak bezmeznou láskou ve slovech, pronášených starým třesoucím se hlasem, že Tom byl promáčen slzami dřív, než teta Polly modlitbu skončila. Ještě dlouho poté, co šla spát, musel být Tom zticha, neboť teta co chvíli srdceryvně zanaříkala, neklidně sebou házela a převracela se s boku na bok. Ale konečně ztichla a jenom ze spaní trochu sténala. Teď chlapec vylezl a pomalu vedle postele povstal, zastínil svíčku rukou a stál tu, dívaje se na ni. Jeho srdce bylo plné soucitu. Vytáhl svůj svitek platanové kůry a položil ho vedle svíce. Ale potom mu něco napadlo, otálel a přemýšlel. Jeho tvář se rozjasnila šťastným řešením, na které připadl; chvatně strčil svitek kůry zase do kapsy, pak se sehnul, políbil zvadlé rty a rovnou se vykradl ze světnice a zavřel za sebou dveře na petlici. Opatrně se doplížil k přívozu; nikdo se tam nepotuloval a chlapec bez okolků vstoupil na parník, neboť věděl, že na lodi nebývá nikdo kromě hlídače, který však vždycky někam zaleze a spí jako dřevo. Tom odvázal od zádi člun, sedl do něho a za chvilečku už opatrně vesloval proti proudu. Když se dostal asi půl druhého kilometru nad město, zamířil napříč proti proudu a opíral se do vesel, seč byl. K přístavišti přívozu na druhé straně se dostal velmi pěkně a přesně, neboť na tomto kusu vody byl doma. Měl sto chutí člun zabavit a říkal si, že člun je vlastně loď a tudíž dovolená kořist piráta, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202714
ale věděl, že by po člunu byla sháňka a že pátrání po něm by mohlo vést k odhalení. Vyskočil proto na břeh a skočil do lesa. Sedl si, aby si odpočinul, s velkou námahou se bránil usnutí a pak nastoupil opatrně poslední etapu cesty. Noc se chýlila ke konci. Byl den, než se dostal k místu; proti kterému ležela mělčina ostrova. Zase odpočíval a do vody skočil, až když slunce bylo pořádně nad obzorem a zlatilo svou září velikou řeku. Nedlouho potom stanul na prahu tábora. Z šatů mu crčela voda. Slyšel, jak Joe právě říká: „Ne. Na Toma je spoleh, Hucku, a určitě se vrátí. Není to žádný zběh. Ví, že utéct by byla pro piráta hanba, a Tom je na něco takového příliš hrdý. Jistě má něco za lubem a rád bych věděl, co to bude.“ „Ale věci nám stejně patří, viď?“ „Skoro, ale ještě ne úplně, Hucku. Napsal, že jsou naše, nevrátí-li se do snídaně.“ „Což učinil!“ vykřikl Tom s dramatickým efektem a velkolepě vtáhl do tábora. Bohatá snídaně, slanina a ryba, byla záhy připravena, a zatímco se chlapci do ní dali, Tom znova vyprávěl (a vylepšoval) svá dobrodružství. Když domluvil, byl z tří chlapců ješitný a chlubivý spolek hrdinů. Potom Tom zalezl do stinného kouta, aby se do oběda prospal, a ostatní piráti se hotovili k rybolovu a na výzkumnou výpravu.
KAPITOLA 16 Po obědě se celá tlupa vydala hledat na mělčině želví vajíčka. Šťouchali dřívky do písku, a když našli měkké místo, klekli si a hrabali rukama. Někdy vybrali i padesát až šedesát vajíček z jednoho hnízda. Vajíčka měla tvar dokonalé koule, byla bílá a zvíci menšího vlašského ořechu. Usmažili si je, měli znamenitou večeři a ještě v pátek znamenitou snídani. Po snídani běželi výskajíce a poskakujíce na mělčinu a honili se kolem dokola, odhazujíce přitom postupně šaty, až byli nazí, a pak pokračovali ve skotačení na samém konci mělčiny v silném proudu, jenž jim občas podrazil nohy a přispíval tím podstatně k obecnému veselí. Chvílemi zase utvořili 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202714
skupinu a dlaněmi si vzájemně šplíchali vodu do obličeje a blížili se jeden k druhému s odvrácenou tváří, aby unikli spršce, a nakonec se dostali do křížku a zápasili tak dlouho, až zdatnější zápasník potopil svého souseda, a pak se potopili všichni, tvoříce spleť bílých paží a nohou, a zase se zároveň vynořili, prskajíce, funíce a lapajíce po dechu. Pokaždé, když už byli vyčerpaní, odběhli na souš, natáhli se tam do horkého písku, zahrabali se do něho a za chvíli zase běželi do vody a začali vyvádět nanovo. Konečně jim napadlo, že jejich nahá pleť je celkem věrohodná napodobenina „tělového trikotu“; tak udělali do písku kruh a měli cirkus – se třemi šašky, neboť nikdo, se nechtěl ve prospěch svého bližního vzdát této nejvznešenější funkce. Pak vytáhli kuličky a hráli „ťukanou“ a „odráženou“ a „nejvíc bere“, pokud tato zábava nevyčichla. Potom si Joe a Huck šli ještě jednou zaplavat, ale Tom se do vody neodvážil; zjistil totiž, že když v bujnosti se sebe strhl kalhoty a odkopl je, zároveň strhl a odkopl provázek s chřestýšími chřestítky, který měl ovázaný kolem kotníku, a divil se, že ho nechytila křeč, když plaval bez ochrany tohoto tajemného amuletu. Netroufal si do vody, dokud ho nenašel, ale to už ostatní dva byli unaveni a chtěli si odpočinout. Každý si šel loudavě lehnout jinam a pomaloučku začali ztrácet náladu a toužebně koukat přes širokou řeku, kde v sluneční záři ospale leželo městečko. Tom se přistihl, že napsal palcem nohy do písku slovo Becky; smazal je a měl na sebe pro tento projev slabostí vztek. Ale nicméně napsal slovo znova; nemohl si pomoci. Zase je smazal a pak se zabezpečil proti pokušení tím, že sehnal oba chlapce dohromady a přidal se k nim. Ale Joeova nálada poklesla pod bod mrazu a zdálo se, že na rozmrazení už není žádné vyhlídky. Bylo mu tak smutno po domově, že lítostí nevěděl co dělat. Slzy měl na nejkrajnějším krajíčku. I Huck byl trudnomyslný. Tom byl skleslý, ale snažil se, aby to na něm nebylo znát. Měl tajemství, které ještě nechtěl prozradit, ale nepodaří-li se mu brzo zdolat tuto povstaleckou sklíčenost, nezbude mu než se s tajemstvím vytasit. Řekl s velmi okázalou bujarostí: „Vsadil bych se, hoši, že na tomto ostrově byli už před námi nějací piráti. Pojďme ostrov prohledat ještě jednou. Někde zde ukryli 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202714