21 Jdou zahradní cestičkou a přes ulici k autu. Calum usedá za volant. Ještě než dosedne George, otáčí klíčkem v zapalování. Kukly a rukavice si nechávají natažené. Maskuj se, dokud nejsi z dohledu případných svědků. Motor naskakuje a vůz se rozjíždí. Oba stále mlčí. Zbraně uklidili z dohledu. Za roh a na konec ulice, mimo dohled svědků. Strhávají si kukly. Další štěstí – na krátké trase od domu sem nepotkali žádná auta. Nikdo je neviděl v kuklách. „Měls s ním nějaký potíže?“ ptá se George. Mluví tlumeným hlasem. Nepřirozeným. Až příliš se snaží mluvit klidně. „Lehčí to bejt nemohlo,“ říká mu Calum. Má také napjatý hlas. Snaží se utajit, že se mu nechce mluvit. Mluvit po práci je vždycky nepříjemné. „Já taky žádný potíže neměl,“ říká mu George, i když se ho Calum neptal. „Když jsem srazil toho chlápka na zem, zůstal ležet. Celou dobu se ani nepohnul. Šlo to rychle. To bylo dobrý. Nevím, co mohli vyvádět, kdybys zůstal nahoře dýl. Takže dobrá práce. Fakt čistá.“ „Zatím,“ říká Calum tiše a soustřeďuje se na řízení. „Jo,“ přikyvuje George. Po několika minutách. Stále jedou. Calum sleduje vozovku, George mluví. „Ty vole, já toho chtěl tolik říct, když jsme se tam dostali. Bože. Tolik se mi toho honilo hlavou, když jsem je tam viděl jen tak.“ George se rozesměje. Calum se usměje. Ví, že jednou se při té vzpomínce bude smát taky. Ale ne dneska. Je to pořád moc čerstvé. „Jak se ten kluk tvářil. To bylo k nezapla100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202696