na druhou stranu příkopu, kam jsme napadali. Když jsme se zdvihli, zase ta Fernet Branka s námi přeběh la na druhou stranu do drátěnýho plotu. Cestář pan Procházka vyskočil na kolo, rozejel se a volal do tmy: Dobří lidé, jděte z cesty, mám rychlost... ale byla vidět jeho baterka, jak sjela do příkopu, zmlkla a až za chvíli se vydrápalo světlo a posadilo se na rantl silnice, pak se světlo zdvihlo, drželo se lesklých řídítek, několikrát to světlo přešlo sem a tam, jako se šněrují boty, a pak opět se řítilo světlo po silnici a my jsme leželi v příkopě a ko lem nás projel pan Procházka a volal: Dobří lidé, jděte z cesty... a zase se vzdaloval, až dojel na státní silnici, a tam světlo sjelo do příkopu sněhu. Jediný pan Jumbo kráčel vznešeně, rovně, zasykl: Srabi! a vzdaloval se do své chaty, do svého domečku, aby ještě nakrmil psa, a pak ráno, ve čtyři hodiny, se vydal na bicyklu lesem lesními pěšinami do Lysé na nádraží a odtud na letiš tě, které miloval a miluje jako svůj, víc než svůj život. Ležel jsem v příkopě na zádech, když pan Jumbo šla pal na bicyklu v lehkém modrém převlečníku z umělé hmoty, cípy, aby se nedostaly do drátů, pěkně držel na řídítkách, rádiovku parádně nasazenou a vzdaloval se, zatímco pan Procházka, cestář, znovu jezdil sem a tam na státní silnici, a zase když poznal, že není doma, že jel sice dobře, ale o sto osmdesát stupňů jinak, zase se řítil a volal na dálku, protože měl polámaný zvonek: Dobří lidé, jděte z cesty! Pan Kuzmík zůstal ležet za 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202570