Připomínalo mu to červenou knihovnu, čpělo to sebelítostí a laciným sentimentem — všechny holky z internátu chtěly být manekýnkami nebo něčím podobným, ale protoţe neměly protekci, tak se nedostaly na školu, anebo tatínek chlastal nebo maminka byla kurva a nemohly si studium dovolit. Přitom bylo zřejmé, ţe většina z nich měla co dělat, aby zvládla minimum, jeţ vyučení na tkadlenu nebo přadlenu vyţadovalo: minimum natolik jakýmkoli edukačním pokusům vzdálené, nakolik to dovolovaly předpisy podnikem proklínaného ministerstva školství. Petr tedy poslouchal tisící prvou variantu nudně známé story, chápavě přikyvoval a mozek měl vypnutý. „Nejstrašnější jsou holky na intru,“ říkala Renata. „Mně učení ani práce nevadí, víš? Doma jsem stejně musela dělat, byla jsem nejstarší, tak jsem se starala o ségru a brášky (odmlčela se, aby se Petr mohl zeptat, kolik jich bylo, ale Petr jen mechanicky přikyvoval a mlčel), kdyţ byla maminka v práci. A aspoň se něco naučím. Ani ţe jsme čtyři na pokoji, mi nepřekáţí. Doma to bylo horší. Jenţe ty holky jsou hrozně pitomé! Strašně. Já si ani číst nemůţu, stačí, abych si přinesla nějakou hezkou kníţku nebo básničky, a hned se mi smějí.“ Petr se také zasmál. „Ony číst neuměj, co?“ „Umí. Proč by neuměly? Čtou. Pořád, kdyţ nezírají na televizi nebo nejdou na mejdan. Ale jenom červenou knihovnu, detektivky nebo takové staré sprosťárny.“ Na tváři jí naskočily nachové skvrny. Stydí se, pomyslel si Petr. To je krása. Ona se stydí! „Jaký kníţky máš nejraděj?“ „O ţivotě. Takové... spíš váţné. O lidech, kteří v ţivotě něco dokázali. Přes překáţky, víš?“ „O lásce... zamilovaný věci nemáš ráda?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202565
„Také. Já...,“ zakoktala a opět zčervenala. Váţně se na Petra podívala. „Člověk přece potřebuje, aby ho měl někdo rád. Jinak by to bylo v ţivotě k nevydrţení. Nemyslíš?“ „Jsou přece lidi, co nikoho nemaj, co ţijou sami.“ „Těch je mi strašlivě líto. Ale říkám si, ţe aspoň oni mají někoho rádi. Dávat je přeci někdy ještě krásnější neţ dostávat. Proto bych se chtěla naučit dobře malovat. Obrazy mlčí, a přitom toho dovedou tolik navyprávět! A kaţdému říkají něco jiného...“ Edita se rozesmála. Smála se něčemu, co jí vyprávěl inţenýr Vodvárko, měla krásně bílé zuby a pod očima se jí dělaly maličké polštářky. Oči měla přimhouřené, úzké jako Japonka, a byla tak krásná, šťavnatá, tak šíleně přitaţlivá, ţe Petr musel zavřít oči, aby touhou a zoufalstvím nezačal výt jako hladový, opuštěný pes. Zapomněl, ţe vedle něho sedí děvče, které se mu nabízí, které je jako zralé ovoce, houpající se na větvi před očima: stačí jen natáhnout ruku a utrhnout je. „Ty prý píšeš básně,“ řekla Renata. Petr se ušklíbl. „A kdybych se vrátit měl, vrátit se bos a chudý, a šat měl rozedraný, pak šel bych světem rád, ţe čekáš a vrátit kam se mám...,“ zarecitoval. Poloţil ruku na Renatinu dlaň. Měla ji suchou a horkou. Prsty útlé, s mozoly na bříšcích jako všechny ţeny z přádelny. „To je hezké. Tos napsal?“ „To jsem si právě vymyslel. A mám takový dojem, ţe v tom jsou přinejmenším dva úplně jiný básníci. Taková směska... jako u vína.“ „Jak to? Opsal jsi to?“ Zavrtěl hlavou. „Prostě mi v paměti zůstaly nějaký cizí verše, a kdyţ jsem teďka zaimprovizoval, tak se mi tam podvědomě zatoulaly jako vzdálená melodie.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202565
„Také bych chtěla umět skládat básně. Ale nejde mi to. Vţdycky z toho jsou veršovánky jako z Mateřídoušky. Já umím jenom kreslit. Figurky, zvířátka, lidi, holkám návrhy na blůzky...“ „Chybí ti proţitky. Ke skutečný poezii potřebuješ silný proţitky.“ „Já toho proţila...,“ řekla Renata smutně. „Nemyslím takový to... jako doma a tak. Lásku. Milostnej ţivot... duševní utrpení.“ Podíval se na lékárnici. S tou by to uţ vydalo na sbírku. Marné volání... Renata se znovu začervenala. Petr přimhouřil oči. „Hele, dívko, chodila ty jsi vůbec s nějakým klukem? Já tě tu aspoň s nikým neviděl.“ „Chodila,“ zamumlala Renata. „Byl to taky blbec.“ „A... co jako? Drţeli jste se v bijáku za ruku?“ Zavrtěla hlavou. „Já o tom nechci mluvit.“ „Proč? Kdyţ o tom zatím nedokáţeš psát, ztvárnit ten proţitek, tak se z něho musíš aspoň vypovídat. Jinak v tobě zůstane leţet. Začne v tobě hnít, aţ z toho budeš mít těţký trauma. Poleze ti na mozek.“ Jak je to dlouho, co jsem podobný slova slyšel? Odpoledne — a připadá mi to jako věčnost. Renata očima zabloudila ke stolu, kde se svou společnicí seděl Přibský. „Byl to prasák,“ řekla hlasitě. Několik hostů se otočilo a tentokrát zrudnul Petr. „Byl to prasák,“ zašeptala Renata. „Byla jsem v kulturáku na zábavě, povídal, ţe mě doprovodí, celý večer se mnou tancoval, a potom mi venku řekl, ţe se mu líbím a začal mě líbat a ohmatávat a...“ Vodvárko se zvedl, něco Editě zašeptal do ucha a zamířil na chodbu k toaletám. Teď! Teď, nebo nikdy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202565