Připomínalo mu to červenou knihovnu, čpělo to sebelítostí a laciným sentimentem — všechny holky z internátu chtěly být manekýnkami nebo něčím podobným, ale protoţe neměly protekci, tak se nedostaly na školu, anebo tatínek chlastal nebo maminka byla kurva a nemohly si studium dovolit. Přitom bylo zřejmé, ţe většina z nich měla co dělat, aby zvládla minimum, jeţ vyučení na tkadlenu nebo přadlenu vyţadovalo: minimum natolik jakýmkoli edukačním pokusům vzdálené, nakolik to dovolovaly předpisy podnikem proklínaného ministerstva školství. Petr tedy poslouchal tisící prvou variantu nudně známé story, chápavě přikyvoval a mozek měl vypnutý. „Nejstrašnější jsou holky na intru,“ říkala Renata. „Mně učení ani práce nevadí, víš? Doma jsem stejně musela dělat, byla jsem nejstarší, tak jsem se starala o ségru a brášky (odmlčela se, aby se Petr mohl zeptat, kolik jich bylo, ale Petr jen mechanicky přikyvoval a mlčel), kdyţ byla maminka v práci. A aspoň se něco naučím. Ani ţe jsme čtyři na pokoji, mi nepřekáţí. Doma to bylo horší. Jenţe ty holky jsou hrozně pitomé! Strašně. Já si ani číst nemůţu, stačí, abych si přinesla nějakou hezkou kníţku nebo básničky, a hned se mi smějí.“ Petr se také zasmál. „Ony číst neuměj, co?“ „Umí. Proč by neuměly? Čtou. Pořád, kdyţ nezírají na televizi nebo nejdou na mejdan. Ale jenom červenou knihovnu, detektivky nebo takové staré sprosťárny.“ Na tváři jí naskočily nachové skvrny. Stydí se, pomyslel si Petr. To je krása. Ona se stydí! „Jaký kníţky máš nejraděj?“ „O ţivotě. Takové... spíš váţné. O lidech, kteří v ţivotě něco dokázali. Přes překáţky, víš?“ „O lásce... zamilovaný věci nemáš ráda?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202565